Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

11.

One week later...

Jungkook

„Děje se něco?" Špitnou mi něčí rty u ucha a já s sebou z refleksu trhnul. Jakoby mě právě kopla elektricky nabitá ohrada.
Což už se mi několikrát mimochodem stalo.
Jednoduše jsem to nečekal.

Právě sedím v lavici, uprostřed vyučovací hodiny a jediné co jde v této třídě slyšet, je depresivní tikot hodin. Kdo by se nelekl?

Očima jsem našel Hoseoka po mé pravici.
Jeho rudé rty jsou v koutcích potáhnuté nahoru, jako vždy.
„Cože?" Špitl jsem prozměnu já.
„No, jestli se něco nestalo. Poslyš, Jungkooku..."
Polkl poslední slovo a soustředěným pohledem se mi ponořil do tmavých a ještě stále vyděšených očí.

„Už od začátku tohoto týdne se chovaš, jinak. Každý hlas, každý pohyb tě vyleká a vůbec mě nevnímáš, když se snažím s tebou mluvit. Proto mě nenapadá jiná varianta, než že se něco děje."

Jeho starost o mém náhle změněném chování je ale bohužel na správném místě. Hoseokie není slepý...

Nervozitou, která mě právě pohltila, si navlhčím spodní ret.
Opravdu se mi něco děje, ale mám obavy. Že kdybych s tím šel ven, vysměje se mi.
Nebo si bude myslet že jsem blázen a uteče...
Není tak jednoduché, se s něčím svěřit.

„Víš, asi to bude znít trochu bláznivě ale, mám neustálý pocit jakoby mě někdo sledoval."
Poslední slovo ztiším natolik, že to snad ani jeho uši nemohly zaslechnout. Ale zaslechly.

Jeho černé zorničky uvnitř oříškových očí se šokovaně rozšíří. Opravdu pozoruhodný moment.
„Děje se to už od konce minulého týdne. Nejdříve z ničeho nic se najednou převrátil stojan s tužkami. Poté mi vypadla jedná kniha z police. A na každém kroku za sebou cítím něčí pohled."

Hoseokie jen nevěřícně pokroutí hlavou. Do toho mu spadly do očí pramínky ohnivých vlásků.
Neodolal jsem a bříšky prstů mu je něžně odhrnul z vidění.

„Jungkookie, možná se ti to jen zdá. Možná že jsi jen nevyspalý."
Tohoto argumentu jsem se právě obával.

Myslím, že můj spánek je více než dostatečný. Taky nepiju alkohol a neužívám jiné omamné látky, kvůli kterým by se můj zdravý duševní stav zhroutil.
Tak v čem je problém?
Asi jsem se neměl dívat minulou noc na horror, nejspíše jen kvůli němu jsem teď dost paranoidní.

_____________________________

Všech sedm vyučovacích hodin se táhlo stejně pomalu, jako černá hodinová ručička.
Neustále jsem ji netrpělivě pozoroval, a málem se duševně sesypal nudou. Jakoby se ta spropadená malá ručička, ve velkých hodinách nad tabulí, prostě zastavila.
A to mě uvádělo do opravdu silných rozpaků.
I když, pomalý čas je pro mě momentálně poslední věc, kvůli které bych měl mít strach.

Hned co se mé kroky zastavily u otevřených dveří naší velké školní knihovny, zvedl jsem ruku a dlaní zamával rudovlasému před obličejem.
„Heh...asi bych ti měl ukázat, jak se skuteční přátelé loučí."
Dopověděl s pobaveným úsměvem na rtech a vzápětí mě k sobě silně natiskl.

Usmál jsem se, jinak to ani nešlo.
Ruce jsem spojil za jeho krkem a zavřel uvolněně oči.
Jeho objetí je vskutku nesmírně příjemné, hřejivé.... jedním slovem dokonalé.
Jako když k sobě tisknete plyšového medvídka a věříte, že právě on vás před vším zlým ochrání.