Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

30.

Pohl.3.

Týdenní podzimní prázdniny se prostřídaly dnem i nocí.
Sedmkrát vyšlo slunce na oblohu, sedmkrát zapadalo v meruňkových mracích a sedmkrát se na tmavém plátně zaleskly noční hvězdy.

Stříbrno-vlasý chlapec posedává na lavičce, v blízkosti basketbalového hřiště.
Nohy natažené, dané křížem přes sebe a s rukami založenými na hrudi si vychutnává vládnoucí ticho.

Uvolněně zaklonil hlavu, aby mohl pozorovat oblačné mraky.
Jenž se nadzvedávají a klesají jako hrudník živoucí bytosti.

Myšlenky se mu v mysli rozvířily, jako hejno motýlů, atak způsobily chaos.
Taehyung nevěděl, na jakou z nich se více soustředit.
Neboť jediné co ho tíží, jsou výčitky svědomí.
Výčitky toho, co se před čtyřmi dny odehrálo jeho vinou.

Nechápu, jak mě může mít stále rád.
Jak ke mě dokáže něco cítit potom, co vše jsem mu na začátku prováděl.
Pravda, choval jsem se k němu pár dní mile a s úctou.
Avšak jen proto, abych mu tím vyjádřil mou omluvu.

Netušil jsem, že tím mezi námi jen tvořím a upevňuji silné pouto.
To co mě ale děsí více, než představa o tom jak mě teď musí Jungkook nenávidět...
je fakt, že...že k němu také cítím mnohem víc.

Taehyung si to však nehodlá připustit.
Hlava mu zakazuje cokoliv cítit k obyčejnému smrtelníkovi, natož k jeho oběti.
Ale srdce by mu mohlo prorvat hruď tím, jak moc se mu snaží naznačit silnou lásku k Jungkookovi.

Z hlubokého přemýšlení jej vyrušil silný tlak v klíně.
V nepostřehnutelné rychlosti s sebou škubl, přičemž sklonil hlavu.

Rty se mu lehce zkroutily v úsměv ve chvíli, kdy dlaněmi objal pevný povrch basketbalového míče.
Aby ale zjistil, kdo mu jej hodil, zvedl zrak výše ke dvoum osobám.

Kousek dál stojí dva kluci v mykinách. Jeden však o dvě hlavy menší než druhý, zato jejich tváře zdobí stejný úsměv.
Taehyung si své přátelé dlouze prohlédl, než se nadechl ke slovu.
„Yoongi, Namjoone...nemám zrovna náladu."

Nadzvedl míč v dlaních a s nezájmem jej odhodil.
Pevný basketbalový balón se pomalu dokutálel k černým teniskám.
Modrovlasý chlapec se pro něj sehnul a nadzvedl tázavě obočí.
„Tae, děje se něco?"

Jmenovaný jen pokroutil hlavou v zápor a hluboce vydechl.
Rudé oči, připomínající květní lístky růže, mu sklozly na své ruce v klíně.
Bříškem prstu si přejížděl po kloubech na hřebetu druhé ruky a přemýšlel.

Na oba kluky, působil Taehyung přešle a smutně.
Dlouho ho v takovém citovém rozpoložení neviděli.
Ale přátelé jsou od toho, aby si pomohli i v těch nejtěžších chvílích.