Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

24.

Jungkook

Od toho zvláštního incidentu s Taehyungem, uběhlo pár dní.
Táhly se tak neskutečně pomalu, jakoby se ručičky na hodinách pozastavily.

Toho dne odpoledne, kdy mi dal najevo své city, prozradil své jméno. Kim Taehyung.
Je tak jednoduché a přesto kouzelné. Jak se tvrdí mezi lidmi, v jednoduchosti je krása.

O tom, že se jeho chování dočista změnilo, nebudu mluvit.
Neboť jsem z toho stále v šoku a nedokážu to pochopit.
Dokáže se osobnost člověka z minuty na minutu zcela změnit?

Také mě ale dost překvapila jeho omluva, ve chvíli kdy vstal a místnost opustil.
Od tohoto momentu, se mi v hlavě usídlila jedna prokletá otázka.
Je tohle opravdu ten tajemný kluk, kterého jsem se předtím bál?
Jediný, kdo mi dokáže odpovědět správně, je on sám.

„Jungkookie?"
Něčí hlas mi vproudil jedním uchem do hlavy a druhým zase ven.
Jako mořská vlna, která stoupá a v jednu chvíli splyne s hladinou moře. Tím pádem nastane hluboké ticho a už nic jiného nevnímáš.

„Jeone Jungkooku, děsíš mě."
Velká dlaň se mi dvakrát mihla před soustředěnýma očima a tím mě přinutila k mrknutí.
Silně jsem k sobě stiskl víčka a promnul si je pěstmi.
„C-co se děje?"

Výdech z mých otevřených úst zněl spíše jako zívnutí, než pouhý povzdech. Já usnul?
V tom mi ve vlasech přistál lehký pohlavek. „Au! Za co?"
Přiložil jsem si dlaň na bolavé místo.

Přitom jsem svému spolusedícímu v lavici, věnoval zamračený pohled plný lítosti.
Samozřejmě, že teď hraju uraženého.
„Ty víš moc dobře Romeo. Celý den mě nevnímáš. Nemáš oči pro nic jiného, než pro toho pána tvorstva."

Tmavé očka staršího, hořely stejným plamenem jako jeho ohnivé vlasy.
Také pod nimi schovává své pokrčené obočí.
Zřejmě jsem z nás dvou jediný, kdo celou tuhle situaci nepochopil.

„Co tím myslíš? Na koho bych měl neustále hledět? Jen jsem se na chvíli unášel vlastními myšlenkami, toť vše."
Snažil jsem se tento incident alespoň částečně zachránit a naši konverzaci nasměrovat jinam.

Pevně se chopil mých ramen a upřeně se mi ponořil do očí.
Uvidí v nich tak akorát otazníky.
„Nesnaž se to zamluvit. Moc dobře víš, kdo je ten ideální bod pro tvé oči. Neříkal jsi náhodou, že ho nenávidíš?"

Po jeho slovech, jsem se rozhlédl kolem nás po celé třídě.
Vysoké krémové stěny udržovaly ve třídě rušno a hlasité pokřiky studentů. Doufám že je přestávka.
Nevidím ale nikoho, zač by stála má pozo...
Taehyung.

Vlastní lavici za námi, úplně u zadní stěny této třídy.
Leží na desce, s čelem přitisknutým na překřýžených rukou. Jako vždy.
Zajímalo by mě, jestli vážně spí.
Nebo jestli jen odpočívá a proplouvá myšlenkami jako v oceánu plném otázek bez odpovědí.

Světlounké stříbrné vlasy, odrážející tenké sluneční paprsky. Dlouhé lesklé náušnice. A to, jak se jeho záda nadzvedávají a klesají v pravidelném rytmu výdechů. 
Počkat...Proč na něj neustále zírám?! Tohle musí přestat!

„Tak už na něj přestaň takhle civět. Je ti jasné, že si lehl až teď? Před chvíli jste se jeden druhému dívali do očí."

Taehyung