Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

23.

Taehyung

„Budeš poslouchat mě!"
Okřikl jsem ho hrubým tónem a svalil pod sebe.
Pár kakaových očí mě se strachem pozoroval. A však, kaštanové vlásky s nimi splývaly jako nový druh čokolády.

Ten kluk je tak krásný.. dle mého si to ani neuvědomuje.
Přesto, od dokonalosti jej drží slepost. Nechci být vůči němu nějak zlý...ale každému by alespoň po jednom dni semnou, mělo dojít že jsem jiný.
Že jsem upír..
Jen mu, to stále nedochází. Možná se snaží najít člověka v někom, kdo už jim dávno není.

Pevně k sobě stiskl víčka, zatnul čelist a opřel se dlaněmi o mou nahou hruď.
Musel jsem se pousmát. „Tak najivní Jungkookie."
Obě ručky jsem mu spojil nad hlavou, aby se nemohl jakkoliv hýbat.

Jednou dlaní je pevně držím u sebe, zatímco jsem tu druhou dal v pěst.
Se strachem v očích na mě zamrkal. Jakoby mi snad ani nevěřil že jsem něčeho takové schopný.
Vždyď jsem vrah...dokážu i horší věci.

Váhal jsem.
Mám ho uhodit? Nebo ne..
Zaslouží si trest. Za tu drzost.
A ve mě pění tolik zlosti, co krve.

Pevně jsem semknul rty k sobě a rozpřáhl se pěstí do jeho tváře.
Možná jsem do toho ale vložil více síly, než jsem měl v úmyslu.
Klouby mi daly svou palčivou bolestí najevo, že jsem to přehnal.

Bolest jsem ale ignoroval a zapřel se dlaněmi do matrace po boku jeho hlavy.
Tím jsem jeho ruce nad hlavou uvolnil ze sevření a on si s povzdechem do dlaní schoval svůj zakrvácený nos.
Slzy mu začaly téct proudem a já se snažil zatajit dech.

„Proč...proč já! M-můžeš z-zneužívat ko-kohokoliv jiného. A-ale ty jsi si vy-vybral mě. T-to mě t-tak nenávidíš? M-měl jsi vůbec někdy n-někoho rád?"
Po odeznění jeho slov v pláči, se mi před očima mihla vzpomínka.

Vzpomínka na mou rodinu.
Matka, jenž mě k sobě láskyplně tiskla pokaždé, když jsem byl smutný. Její úsměv, pro mě do této doby nevymřel.
Otec, který ve mě viděl výjimečného muže a přál si, abych po něm zdědil firmu.

Ve volných dnech, mě s sebou brával vlakem do Busanu.
Jako bych do teď cítěl vítr, jenž se otíral o mé tváře.
A viděl tu velkou osvětlenou budovu, ve které jsem měl jednou pracovat.

Miloval jsem je a věřím, že to bylo vzájemné.
Bože. Kdybych tehdy neotevřel tomu neznámému muži, nic z toho by se nestalo.
Nic by se mé rodině nestalo, a já bych nebyl chodící mrtvý.

Opatrně jsem z Jungkookového těla slezl a sedl si na kraj postele.
Nohy jsem nechal volně ve vzduchu a díval se upřeně do země.
Lokty jsem zabořil do kolen a tvář schoval do dlaní.

Dech se mi neklidně třásl, stejně jako rty.
Mrkáním jsem chtěl slzám přísně zakázat jejich rozmnožení.
Nesmím brečet, ne teď, ne před ním.

Zajímalo by mě, proč má ten chlapec na mě takový vliv.
Nebýt něj, tak se mi do hlavy nevrátí ty bolavé vzpomínky.
Ale zároveň, potřebuji ho. Nebýt jeho krve, umíral bych.

Najednou jsem za sebou pocítil náhlou prohlubeň matrace.
Něčí dotek mi spočinul na holých zádech. Byla to dlaň.
Příjemně mě hřála a hladila.
Jako bych byl snad nějaké spící štěně, jenž se dožaduje pozornosti.

„Ty...pláčeš?" Šepot u mého ucha zněl tak upřímně a starostlivě.
Snad jakoby mu na mě skutečně záleželo.
Obličej nechám i nadále skrytý za bledými dlaněmi.
Nechci s ním mluvit.
Nejen že nebrečím, a mu to může být jedno.
Ale také mě probodává svědomí, že jsem mu ublížil.

Jakmile se někdo chopí mého zápěstí, trhnu s sebou.
Oddělá mi ruce z tváře a mě se tak naskytne pohled do jeho hluboce tmavých oček.
Jsou schované za hnědou afinkou, lehce rozcuchanou.

Všiml jsem si že předemnou na zemi klečí na kolenou.
A slzy se mu mísí s krví na rtech.
Ta lahodná krev...

„Co se stalo?"
Prořízl pokojové ticho Jungkookův jemný hlas.
Nepatrně mi cukalo v koutku úst, ale nedokázal jsem to. Nedokážu se usmát ani falešným úsměvem, když ve mě vládne smutek.
„Nic. Tomu by jsi nerozuměl."
„Co ty víš." Dodal hned a trochu se pousmál.

V rudých očích se mi nashromáždily slzy zoufalství.
Proč bych se měl o své minulosti vyzpovídat zrovna jemu?
Když jsem se o tom nezmínil ani svým přátelům.
„Prosím." Naléhal na mě dál.
Asi mi nic jiného nezbývá.
Trocha upřímnosti by asi neuškodila.

„Vzpoměl jsem si, na svou rodinu. Všichni zemřeli už dávno. Ale můžu za to já, udělal jsem velkou chybu."
S posledním slovem se mi zlomil hlas.
Horké slzy se prodraly ven a klouzaly si jedna po druhé na mých lících.

Cítím se tak poníženě.
Ale zároveň uvolněně, když své trápení mohu vyslovit nahlas.
„N-nechci na to už myslet, chápeš? A-ale jako by mě minulost neustále p- pronásledovala. A chtěly, abych trpěl nebo se z ni poučil."
Hlas se mi třásl, jako kdyby mnou projel elektrický proud.
Už dlouho jsem se v takovém stavu neocitl.

„Znám to." Ozval se chlapec předemnou a položil mi ruce do klína. Propletl si je s mými. Pevně jsem je stiskl a skrze promočené řasy k němu vzhlédl.

„Zemřel mi táta. Byl jsem sice malý a matka všechny jeho fotografie spálila. Ale i přesto si ho dokonale pamatuji.
Myslím na něj neustále, i když to bolí. Víš...jde o to, nemyslet jen na jeho smrt. Ale na krásné a vtipné vzpomínky, které jsem s nim prožil. Rozumíš?"

Byl jsem jeho slovy natolik omámený, že jsem nedokázal zpustit oči z jeho krvavých rtů.
Zmohl jsem se na pouhé přikývnutí.
„Jednou mi matka řekla, že nemáme plýtvat slzami kvůli minulosti."
Sklopil jsem hlavu a pozoroval naše spojené ruce.

„Tak, to by jsi to měl dodržet."
Doplnil s králičím úsměvem a prstem mi nadzvedl bradu.
Je tak krásný...připomíná mi rozkvetlou růži..
Rudou růži...
Taky na to, jak je mladý..ví toho o životě spoustu. Asi jsem se v něm přece jen zmýlil.

„Mrzí mě to. Přehnal jsem to."
Opatrně jsem k jeho domlácené tváři natáhl ruku a bříšky prstů jej pohladil po rtech.
Nevím ale, co mě více přitahuje.
Jestli jeho měkké rty, nebo krev jenž se na nich leskne.

„Máš pravdu, přehnal jsi to. To by jsi mi to měl nějak vynahradit, ne?"
Jeho nabídka mě překvapila a zaujala.
Jeho ručky jsem si přendal ze svého klína za krk.

S odlehčeným úsměvem jsem si  lehounké tělo vysadil na stehna a začal jeho nahou hruď obsypávat motýlími polibky.
Jeho pokožka je tak hedvábná, nemohu se jí nabažit.

Prsty mi zajel do nadýchaných vlasů a zavzdychal.
No aby ne, když jsem mezi rty polapil jeho bradavku.

Když jsem si prolíbal cestičku k jeho krku, zamýšlel jsem se.
Neudělám to, tentokrát ne..
Chci, aby si tuto chvíli pamatoval.
„Ještě něco.." Vydechl jsem mu u ouška.

„Mé jméno je Taehyung. Kim Taehyung."

~luv you~