Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

14.

Taehyung

Už jsou to tři dny.
Tři dlouhé dny od chvíle, kdy jsem ochutnal tu krásně přeslazenou krev. A taktéž stejná doba od momentu, ve který mi Jungkook pověděl tu nečekanou větu která se mi dostala pod kůži na níž se vmžiku vytvořila husí kůže.
Že mě má rád. Mě.

Celou dobu nad těmi třemi slovy přemýšlím a v hlavě si je musím dokola přehrávat. Jak s jeho andělským hlasem, tak i s úsměvem kterým to prohlásil.
Jako bych se snad pokoušel si ten moment co nejlépe zapamatovat.

Přeci, ani mě nezná.
Nezachoval jsem se k němu nijak pěkně a já to vím. Jen jsem ho sobecky zneužil pro své potřeby.
Abych řekl pravdu, nečekal jsem že se mu to bude líbit, a už vůbec ne, že bude spolupracovat.

„Kam se tvá mysl zatoulala tentokrát?"
Tlak v mých uších, jež vyvolal něčí hrubý hlas, vyslaly mozku informaci. O tom že už bych měl opustit všechny své myšlenky a vstoupit zpět do reality.
Zrak jsem pomalu zvedl vzhůru k malým karamelovým očím.
A pokud se nepletu, jiskří v nich imanigární otazníky.

Místo zbytečných slov, se mého vyjádření k jeho položené otázce, ujmuly ramena.
„Tae, nedělej že zase nic nevíš. Dle mého se ti někdo vloupal do myšlenek a úplně ti zamotal tu tvou stříbrno-vlasou hlavičku. Co?"
Nerad to přiznávám, ale Namjoon má pravdu. Ostatně, vždy měl pravdu. Má a taky jí mít bude. A to jest jedna z mála věcí, které mě na něm štvou.

Naštěstí to vždy zachrání jeho velký úsměv s hlubokými ďolíčky. Jakoby se snažil napodobit zářivé slunce, jehož svítivě žluté paprsky oslepí mou tvář a tak to donutí k úsměvu bohužel i mě.

„Zrovna ty, by jsi měl mlčet."
Povytáhnu jeden ústní koutek nahoru do šibalského úšklebku.
Teď se mi krásně prokáže, jak moc chytrý je. Pokud ví na co narážím.

Namjoonová ruka v dlouhém bílém rukávu vystřelí ke krku a za doprovodu zamýšleného výrazu se poškrábe na zátylku.
„O čem to mluvíš?"
Eh. Tak nic, nejspíše se ty testy jenž mu dokázaly jeho IQ o hodnotě čtyřicet osm, musely zplést.

Dvakrát nadzvednu obočí a hrdě vysunu bradu dopředu.
„Že ty mě tady podezíráš z toho, že někoho mám. Přitom to jsi ty, kdo má hlavu přeplněnou učitelem Kim-"
Má slova byla rázem umlčena velkou dlaní s dlouhými prsty.
Tak přece jen mám pravdu. Alespoň mám tu výhodu, že takhle nemá šanci vidět můj široký vítězoslavný úsměv.

„Tohle je ale něco jiného Taehyungu! A nic mezi námi není. A i kdyby, tak si myslím že je to má věc ne? Není přece o moc starší než já. A je pěkný....no ale to je teď jedno."
Dobře, tak tohle mi přijde opravdu velmi roztomilé. A zároveň i k smíchu, jak se z toho snaží vymluvit.

Po chvíli mým ústům poskytne nový vzduch a paži svěsí volně podél těla.
Je zde tak hluboké a husté ticho, že by se dalo krájet.
Ráj pro mé uši, opravdu.
Zarudlými oči kloužu všude kolem nás, až poté mi ale dojde že se nacházíme v šatně. A že jsem svým batohem zavěšeným na ramenou opřený o zadní železné skříňky.

„Tak zatím." Prolomí husté ticho Namjoonův pronikavý hlas s pólu s ozvěnou. Ještě stihl zvednout dlaň na rozloučenou, přičemž mi nedělalo sebemenší problém mu zamávat nazpět.
Je to přeci můj přítel. Jedna ze dvou osob kterým mohu věřit.

Co mé oči ale fascinovalo více, než vzdalující se záda ve tmě na konci chodby, byly jasně zářící rudé vlasy.
Od nichž se opřely dlouhé paprsky slunce, proudící sem skrze oddělané žaluzie.
A tak tedy oslepily mé zorničky které se pod tím jasem zůžily do tvaru kočičích.