Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

32.

Jungkook

Pomalu jsem procitnul ze spánku.
Otevřely se víčka a já spatřil bílý prázdný strop.
Rozespalými očima jsem hypnotizoval malou prasklinu v omýtce, snažíc se přemýšlet.

Zdál se mi zlý sen, přímo noční můra.
Nerad bych na to zavzpomínal.
Ale jediné co nedokážu vypustit z paměti, je ta velká...rudá kaluž krve.

'V onom snu, jsem uprostřed vyučování vyšel na toalety.
Avšak, když mě nohy zavedly ke dveřím...uslyšel jsem vzlyky.
Nevěděl jsem, jestli by bylo vhodné za tím chlapcem vejít.
Chvíli jsem za dveřmi stál a poslouchal, dokud se pláč neztratil v tichu.

Poté jsem zatáhl za kliku a otevřel.
Málem se mi podlomila kolena, ve chvíli kdy předemnou krvácel Taehyung.
V sedě se zády opíral o zeď, naproti umyvadlům.
Víčka zavřená, ústa naopak lehce pootevřená...z nichž stékal potůček rudé tekutiny.

Vím, že jsem se k němu se slzami na tváři rozběhl a zhroutil se u něj na kolena.
Pamatuji si, že jsem ho na ty krvavé rty políbil a přenášel do vnitř kyslík.

Brečel jsem, křičel o pomoc ...
Cítil jsem se tak sám a zničený.
Jakoby se mé srdce roztříštilo na tisíce malých kousků...které už nikdy nepůjdou slepit dohromady.'

Ústřižky ze snu odeženu zatřepením hlavy.
Hluboce vydechnu, no ono to bylo spíše zívnutí..
A hřbetem ruky si otřu něco mokrého z tváří.
Slzy? Až teď jsem si uvědomil, že jsem se za pochodu myšlenek nad snem rozbrečel.
Nevím, co to semnou poslední dobou je.

Lenivým tempem ze sebe odkryju peřinu a usednu na kraj matrace.
Předkloním unaveně hlavu, mezitím co se chodidly dotýkám země a snažím se probrat.
Růže?

Nasadím udivený pohled, jakoby se mi snad u nohou lesklo zlato.
Bez dechu si kleknu na podlahu, třesoucí se prsty vyzvednu květinu a přivoním si.
Tolik myšlenek...tolik pocitů a otázek...nedalo se tomu uniknout.

Tae...Tae tady byl? Ale proč?!
Viděl mě ponořeného ve spánku?
Ten dotek na mé dlani...nebyla jen představa..
To Taehyung mě za ní chytl.
„Nemyslel jsis snad, že se tě tak lehce vzdám."

Strnul jsem.
Zastavil se mi celý organismus, včetně dechu a srdce.
Už jsem si myslel, že Taeho hluboký hlas zazněl pouze v mé hlavě.
Ale opak byl pravdou.
Na rameni jsem pocítil tlak.

Vytřeštil jsem vylekaně oči, ovšem pohledem sklouznul k dlani, jenž mi na něm leží.
Zelené, modré žíly vystoupající na povrch z bílé kůže.

Abych se skutečně ujistil, že tato ruka patřím člověku jehož miluji, vzhlédnul jsem osobě do očí.
Do nádherně rudých očí.

Bílé pramínky afiny mu zhoršuje vidění. Přesto mu do očí vidím natolik, abych v nich zahlédl omluvnou jiskru.
Nebyl jsem schopen slova, natož se jakkoliv pohnout.

V jeden moment se má čelist uzavřela v jeho dlani.
Přitom, kdy se ke mě pomalu přibližoval, jsem si myslel že má v plánu uskutečnit polibek.
Ale ne, nakonec se naklonil k mému uchu.
„Mrzí mě všechno, Jungkookie. Ale bohužel, čas nelze navrátit zpět. Kdyby ano, a měl bych tu možnost cestovat do minulosti a napravit chyby...vše by teď bylo úplně jinak. Tak mě napadlo, co kdybychom na vše zapoměli?"

Zapomenout? To jde?

„Užívejme si přítomnost. To jak tě mám rád, to jak se na sebe usmíváme...to, že mé city k tobě nejsou prázdné."
Ta slova se mi usídlila v mozku a chvíli jsem nad nimi přemýšlel.

To, že jsem se ho zprvu bál, uhodil mě a nutil mě k věcem..
které bych jen tak s někým nedělal. To vše jsem nechal za sebou v minulosti a v podstatě mu odpustil.
Ale nedávno se ke mě doslova otočil zády, lhal mi a dával mě falešné naděje o tom že by mezi námi mohlo být i něco víc.

Mám mu dát další šanci a odpustit mu?

„Tae, já...já nevím."
Potlačil slzy a nechal je téct proudem. Bolí mě ho takhle vidět.
Poté se hluboce nadechl a polapil mé rty do svých.
Tolik mi to chybělo.
Už jen pro ten jedinečný polibek bych mu vše odpustil.
Ale nesmím být tak slabý.

Poddal jsem se mu a prsty mu vjížděl do jemných vlasů.
Teď bych si přál, aby tato chvíle nikdy neskončila.
Aby jsme tu takto klečeli na zemi a v polibcích se unášeli až do nekonečna.

Jelikož život je dar.
A určitě jej nechci promrhat tím, že se budu bát toho, co za překážky mi život hodí do cesty.

„Prosím." Promluvil šeptem mezi polibky.
To jeho prosím znělo tak naléhavě a upřímě.
Jakoby se stal Tae knihou, a já otočil tmavé stránky na ty světlé.
Právě mi začíná docházet, co vše pro mě udělal.
A jak byl na mne hodný.

To s ním, jsem vytvořil první polibek plný lásky.
To s ním, jsem pozoroval dehberoucí západ slunce a kouzelný východ hvězd.
To on mi pomohl ve chvíli, kdy jsem byl na dně smutku z matčiného stavu. Který bohužel stále přetrvává.

On...mi ukázal co je to skutečná láska.

Pevně zavřu víčka, abych ohraným slzám překazil volný průchod.
Po slepu přitisknu dlaně po boku jeho hlavičky, vtisknouc mu rty na čelo.
„Odpouštím ti. Vím, že jsi člověk který dělá chyby. Co ale taky vím, jsi někdo kdo si ukradl mé srdce jen pro sebe. Jsi to, co mi v životě chybělo...štěstí."

To už se skleněné oči nořily v těch protějších. Ve kterých jiskřila naděje s radostí.
Právě jsem se stal svědkem Taehyungových rtů, jenž se kroutily do dojemného úsměvu.

„Děkuji...Jungkookie slibuji ti, že už ti víckrát neublížím. Ublížím jen lidem, kteří budou chtít ublížit tobě. Neboť, tě mám nezkrotně rád. Jsi jediný kdo ve mě rozproudil city. Jsem tak tvrdohlavý bože...to snad není ani možný."

Po dlouhé době můj obličej rozjasnil úsměv, atak jsem jedině rád. Je to příjemný pocit.
„Tu tvou tvrdohlavost, jsem prokouknul už dávno, Tae."
V tom se obě ruce staršího ocitly na mých zádech.

Aniž bych to postřehl, tiskl mě k sobě do medvědího objetí.
Úsměv na rtech jsem rozšířil.
Tak krásně voní..
Není to ale parfém. To je Taehyungová přírodní vůně.

Ručkami jsem obtočil jeho pas a tvář zachumlal do tmavé mykiny. Závidím mu jí. Je tak měkkoučká a heboučká.

Nasával jsem vůni Kima Taehyunga dál a tiskl tvář k jeho srdci.
Položil mi dlaň ze zadu na hlavu a sklonil se znovu k mému uchu.

„Co kdybychom dnes nešli do školy, hvězdičko?"

„Souhlasím, ty moje limitovaná růže."

~luv you~