Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

2.

Taehyung

Nohy mě urychleně dovedly až do našeho nejvyššího patra, konkrétně k vysokým bílým dveřím za kterými se skrývá naše učebna.
Patra v této budově jsou rozdělené podle tříd, samozřejmě. První patro je pavilon pro prváky, hned za rohem vede řada úzkých mravorových schodů do druhého patra kde zaujímají učebnu druháci, poté třetí a čtvrté patro...to nejvyšší. Tady zapadám já.

Už si ani nepamatuji, kolikrát jsem takhle vyšel střední školu.
Na tomto světě žiju už sto devatenáct let. Vlastně, nežiju.
Budu střední školy vycházet neustále dokola, neb můj věk se nemění. Vždy mi bude tolik, kolik mi bylo při té nehodě. Tedy, já své prokletí oslovuji nehoda, neměl se ze mě stát upír. A vlastně si už ani nevybavuji, jak ten dotyčný vypadal, tehdy kdy mě chtěl před sto lety usmrtit a naplnit svou žízeň mou rudou krví. Nechtěl jsem přežít, alespoň bych teď tolik netrpěl.

Ale dost toho tlachání.

S hlubokým výdechem jsem položil dlaň na zrezavělou kovovou kliku a odkryl tak naší místnost.
V první moment kdy mou postavu odhalily tyto dveře, ke mě sklouzly všechny pohledy.
Jakoby mě všechny páry tmavých očí probodávaly skrz na skrz, nepříjemný pocit, ale jsem na tyhle reakce zvyklý.

Nemám náladu na nějaké falešné grymasy a přetvářky v podobě velkého úsměvu, proto pouze protočím očima v sloup za doprovodu hlasitého vydechnutí které mi samovolně vyznělo z po otevřených úst.
„Nezírejte tak, a hleďte si laskavě svýho." Zamumlám tiše, ale zároveň dost nahlas natolik aby mě všichni v této místnosti slyšeli.

Bez nějakých zbytečných slov mou prosbu i hned uposlechli jako jeden muž a přesunuli své tázavé pohledy někam bokem.
Všichni na téhle škole ví, že nemá cenu mi odporovat. Mají ze mě respekt, a to je jedině dobře.
Od všech si držím natolik velký odstup, aby mé silné čichové buňky necítily jejich lahodnou krev, jež jim pění v žilách.
Mé krocení není nekonečné, zabil bych je...kdybych chtěl. Ale nechci, bylo by to až příliž podezřelé a zrovna v téhle velké budově se všechny informace roznesou lusknutím prstu.

Ovšem, až na mé dva věrné přátelé, nikdo netuší pravdu o mé skutečné osobnosti.
Musím se skrývat, kdyby se to někdo cizí dozvěděl, bylo by vážně zle.
Pravou tvář upírá skrývám za nevinnou maskou, občas se usměju....ne-li zasměju. Abych nevypadal tak rázně a upjatě. Umím být ale taky dost výbušný a nebezpečný, když na to přijde.

Jakmile se nad hlavami spolužáků začal rozprostírat tichý šum, na náznak toho že mezi sebou vedou konverzace, pomalu jsem vyšel úzkou uličkou rovnou do zadu.
Mé kroky se zastavily u okna, od kterého se táhne dlouhá dřevěná deska lavice. Průhledný lakovány potěr přidává povrchu na lesku a pro oči je to zpříjemňující dojem.

Tady v zadu se cítím alespoň trochu v bezpečí a nikým nerušený. Jsem dál od ostatních aby mé myšlenky mohly v pravidelném rytmu pracovat a nevyrušit se vůni něčí sladké krve.
Tady tohle místo má ale i více pozitivních kladu. Tak třeba, učitel si mě tady málokdy všimne a proto mě nevyvolává, můžu klidně a pokojně spát, mohu se topit ve vlastních myšlenkách bez otravný dotazů. Je toho kladu více než dost.

Nechám paže viset volně podél těla, aby mi černý popruh batohu mohl bez problému a lehce sjet přes rameno na zem.
Jakmile se obsahově poloprázdný batoh ocitne na zemi, sehnu se k němu a zároveň s rozepnutím zipsu  vytáhnu sešit s propiskou.
Položím tyto dvě bezcenné věci na kraj své lavice a usednu na tvrdou dřevěnou židli.
Kterou po kraji u mých stehen uzavřu v dlaních abych se mohl k desce více přisunout.
Teď už mi nic nebrání v tom, abych si položil ruce na lavici, a podepřel si jimi čelo abych se nestřetl s tvrdým povrchem.

Poklidně jsem zavřel víčka a začal se nořit v říši temnoty která mě rázem pohltila.
Kdyby ta třída nebyla tak hlučná, možná bych se i vyspal.
Sice by zabralo kdybych na ně zvýšil svůj už i tak dost hluboký hlas, ale momentálně si nepotřebuji vysloužit ode všech pozornost.

Když už si mé myšlenky našly svůj směr a já se stal objetí říše klidu a tmy, pocítil jsem na svém rameni nepříjemný tlak.
A poněvadž jsem dost impulzivní, okamžitě jsem otevřel své oči a nadzvedl hlavu.
Nejdříve jsem se jen tak urychleně díval po celé učebně, ale poté co mi u ucha zazněl povědomý hlas, ušklíbl jsem se.
Pohled jsem nasměřoval na bok, a vzhlédl k vysoké osobě do tmavých očí.  „Tae, víš že jsi usnul?" Jeho oči zářily snad větší radosti než to naznačovaly jeho plné rty. „Já nespal. Přemýšlel jsem."  Odseknu hrubě ale stále z jeho tváře nespouštím pohled.

Tmavovlasý si pouze skřížil paže na hrudi a usmál se na mě tak, až se mu po krajích tváře objevily ďolíčky. „Jak se vůbec cítíš?"
Zmateně jsem zamžikal svými černými řasy. „Jak to myslíš, Namjoone."
Jeho odpovědi se ujmuly ramena která se nerozhodně nadzvedla.
„No, už dlouho jsi neměl.."
Nemusel ani pokračovat, věděl jsem kam tím míří. „Já vím. Poslední dobou nedávám svým nočním vycházkám prostor."

Namjoonovi lehce narůžovělé rty poklesly do rovné linie a na čele se mu objevila starostlivá vráska.
„A....tobě to nechybí? Musíš byt vyčerpaný a hladový."
Pouze zavrtím hlavou v nesouhlas a oči upřu na dveře, ze kterých se vynořil náš mladý učitel matematiky.
„Jsem v pohodě." Hlesl jsem ještě narychlo předtím než jsem se vyhoupl na nohy jako celý zbytek třídy. Na zdvořilé přivítání učitele do hodiny.

„No, jak myslíš Tae. Přijď pak za námi s Yoongiem ven na chodbu." Poplácá mě rychle svou dlaní po zádech a hned na to odsprintuje ke své lavici kterou sdílí s Yoongiem. Nachází se úplně ve předu u dveří.
Upřímě, nezávidím jim.

„Dobrý den, posaďte se." Věnuje nám všem učitel Kim úsměv a postaví se za svou katedru.
Jeho černé vlasy mu padají do očí, ale více než sexy, to vypadá spíše roztomile.
Bože, co to zase melu.
Celým jménem se jmenuje Kim Seokjin. Nastoupil k nám už před dvěma roky, a za tu dobu si od nás získal asi největší respekt jakožto učitel.
Ostatní nás nemohou jak snést, tak ani vidět. Nejsme zrovna ta nejvzornější třída.

A já zase nejsem úplně nejvzornější osoba.

~luv you~