Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

22.

Taehyung

Rukou jsem nenápadně vplul pod kabát a dotkl se jeho zadečku.
S očima upřenými do obličeje milé paní, jež se s Jungkookem vybavovala, jsem jednu půlku sevřel v dlani.
Trochu ho za tu drzost pozlobím.

Ten nádherný kulatý tvar, měkkost...
Mám dojem, že asi tu nadrženost v sobě nadále neudržím.

„Ehm, no...my už asi půjdeme."
Snažil se. Opravdu obdivuji jeho snahu k tomu, aby na sobě nedal nic znát.
Ale bohužel ho prozradil sitě rudý odstín tváří.

Matka s úsměvem chápavě pokývala hlavou a pomalými kroky se vrátila do obýváku.
Jenž je spojený s druhým průchodem od této kuchyně.

S šikmým úšklebkem jsem si s jeho prsty propletl ty své, táhnouc ho silou ke schodům.

Jungkook

Jeho ruka mě za sebou táhla neuvěřitelným pevným stiskem.
Jakoby ji měl snad v plánu rozdrtit.
V té rychlosti, jakou jsme oba sprintovali nahoru, se mi nohy nešikovně zapletly a málem jsem o ten schod zakopl.
Což by poté zapříčinilo, že bych svou lehkou váhou narazil do toho aliena před sebou.
Mám menší dojem, že pochází z jiné planety.
Protože to, co tu teď předvádí, není zrovna normální.

Jakmile jsme se ocitli v druhém patře, došli jsme ke dveřím za kterými se skrývá můj pokoj.
Díval jsem se zamyšleně na kovovou kliku.
Přemýšlím, jestli mám teď šanci k útěku.

Cítil jsem na sobě však něčí pohled. Dost mě to znervózňovalo, tak jsem otočil hlavu směrem k němu.
Jeho oči hořely plamínky chtíče a dominantností.
Nevím jak je to možný, jeho oheň v očích mi naháněl husí kůži.
Také jsem se začal lehce potit.

Byl jsem naším očním kontaktem tak omámený, že jsem ani nepostřehl cvaknutí kliky.
Dveře se pomalu otevřely, a tak odhalily sluneční zář jenž nás oslepila.
Za tuto nádheru dlužím velké díky žaluziím.

Rozpletl naše spojené ruce a vzal si do chladných dlaní mé hořící tváře.
Takhle blízko je mnohem půvabnější. Zato mohou detaily tváře. Třeba v podobě znamínka na špičce nosu, nebo srdcových rtů.

Jeho teplý dech mě hladí příjemně na rtech. Jakoby se snad nadechoval ke slovům, ale pak vydechne, neboť upustí danou myšlenku.
„Tvá odplata králíčku. Dlužíš mi to.."

Šepot mi rychle odezněl v uších, než jsem si uvědomil co to právě řekl.
A hned nato, spojil naše rty v jeden celek puzzle.

Nepopsatelný pocit.
Neboli, lépe řečeno, nepopsatelný polibek.
Protější rty mě zahřívají, dodávají mi něhu. Jediné co ale nedokážu rozeznat, je jejich chuť.
Jsou tak sladké, ale zároveň je nelze přirovnat k žádné pochutině.

Poslepu jsem začal polibky vášnivě oplácet a spojil ruce za jeho krkem.
Nevím co to dělám a proč to vůbec dělám. Jen vím...že se mi to s ním líbí.

Ucítil jsem nepatrné doteky na mých bocích pod látkou kabátu.
A tak jsem se k jeho hrudi přitiskl těsněji.
Následně dlaněmi sjel přes zadeček až do podkoleních jamek a vyhoupl si mě na sebe.
Jako bych byl snad pouhé peříčko.

I hned jsem zareagoval a obmotal nohy kolem jeho pasu.
Pomalu semnou v náručí vcházel do pokoje a s každým krokem mi zkousl spodní ret.
Neskutečná slast..

Ve chvíli, kdy jsem to nejmíň čekal, mě pustil a já se zády propadl do měkkých peřin.

Teď už se začínám trochu bát.
Nemyslí si snad, že teď a tady k něčemu dojde.
Pokud ano, pak je na velkém omylu. Neboť mě pořád neopustila zlost vůči němu.
Pořád neznám jeho pravé jméno a pořád...mám z něj strach.

V tom ucítím silný tlak na mém podbřišku.
Lehce nadzvednu hlavu, abych zjistil co to zapříčinilo.
Jak jinak než on. Pán tajemný.
Sedl si na mě obkročmo a zadečkem se provokativně tře o lem mých kalhot.

„Achh~" Nemohl jsem tu slast potlačit a nedat na sobě nic znát.
Tak moc mě to vzrušuje.
Otevřu oči a dlaně položím na jeho stehna.
„N-nech toho." Vydechnu se strachem v hlase.
Nechci zase zapomenout. A prožít bolest.

„Nechám tě Jungkookie."
Usmál se na mě svým jedinečným širokým úsměvem.
A naklonil se k mému uchu.
„Ale až poté, co splatiš dluh."
Tělem mi projela horkost ve chvíli, kdy jsem po kraji ucha pocítil jeho vlhký jazyk.

Tím si i vytvořil vlhkou cestičku k mému krku.
Polapil tenkou kůži mezi rty a začal nemilosrdně sát.
S trhavým nádechem jsem zavřel oči a na rtech započal odlehčený úsměv.

I přes tu bolest jde cítit ta neskutečná slast.
„B-bože~" Vyšlo mi z úst v podobě tichého šepotu, který sotva uslyší jeho uši.

Poté, co dokončil své krvavé dílo, přesunul se zpět k mým rtům.
Proč zrovna on, musí tak dokonale líbat?!
Všemi prsty jsem mu zajel do pramenů stříbrných vlasů a lehce za ně zatahal.

Vzájemně jsme si dýchali do rtů, třeli se o tělo druhého a nevnímali svět a to ticho, kolem nás.
Jakoby snad ani on, neměl v plánu zajít dál. A jsem za to rád.

Jeho ruce jsem už necítil na svých bocích. Zajímalo by mě, kde..
„Aachh~ hmm.."  Zavzdychal jsem ve chvíli, kdy mi rozkrok pevně sevřel v dlani.
„Tak se mi to líbí sušenko. Vzdychej pro daddyho."
Hluboký tón se vznesl do vzduchu a rozplynul se.
Chci jeho hlas.

Jakmile se ale prstem zahákl o knoflík, ve snaze jej rozepnout, cukl jsem s sebou.
Bohužel trochu víc než jsem měl v úmyslu, a on málem přepadl přes postel.
Naštěstí se udržel na místě a s hladovým pohledem se ke mě začal po čtyřech přibližovat.

„N-nech mě být. Prosím!"
Zapřel jsem se dlaněmi o matraci a odsunul se až ke dřevěnému čelu postele.
„Dlužíš mi to!" Křikl.
„Za co?! Zato, ž-že jsi zmlátil kluka, kterého jsem měl v plánu zmlátit sám?"

Proč mám teď takový špatný pocit, že jsem si dovolil až příliž?

Sedl si na mé nohy obkročmo a prohlížel si mě chladným pohledem.
Jakoby mě těma očima chtěl snad probodnout skrz na skrz.
„Nemáš nad Chaneyolem ani tu nejmenší šanci. Pomstil by se ti, rozumíš?! Taky jsem se mohl na všechno vysrat a nechat tě tam s ním!!"

S posledním slovem se napřáhl a rukou máchl proti mému líci.
A že to ale byla rána...a taky bolest.
Bříšky prstů si přejedu po rudém otisku dlaně na levé tváři.
On...on mě vážně uhodil.

„Tak už nebuď drzý a spolupracuj!"
Jakoby jsem se s každým jeho slovem uzavíral sám do sebe. Do svého nitra, do světa...kde není on.

„Tohle, by se mi více líbilo na zemi." Zašeptal mi u ucha a zatáhl za límec tmavého kabátu.
Než jsem však stihl cokoliv zaregistrovat, jedním pohybem ze mě strhl kabát.
Odhodil jej bokem, stejně jako poslední kus oblečení na mé horní části těla. Tričko.

Už jsem se před ním necítil hezký, spíše zahanbený a tak jsem na své hrudi přikřížil ruce.
„Nestyď se, vždyď jsi krásný."
Pohladil mě po hnědých vlasech a přetáhl si přes hlavu tričko i s ryflovou bundou.

Hodil vše za sebe a zaměstnal své prsty v rozepnínání mého zipsu u poklopce.
Se slzami v očích jsem mu v tom bránil vlastními rukami.
„P-přestaň! N-nedělej to! Já to nechci!"
Vzhlížel jsem k němu s prosebným výrazem.

~luv you~