Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

19.

Taehyung

Dny a noci se střídaly v pravidelném rytmu, po dobu pěti dlouhých dnů.
Za celou tu dobu, nebylo po Jungkookovi ani vidu, ani slechu.

Každou hodinou, dokonce i každou krátkou minutou si v hlavě vytvářím myšlenky...no ony to jsou spíše odpovědi nebo důvody, kvůli kterým se mi vyhýbá.

Co, co jsem udělal špatně?
Ano, nebudím v něm svým chováním zrovna dobrý dojem. Ale takový já prostě jsem, vychází to z mé podstaty.

Neumím se všemu smát, tvářit se šťastně a spokojeně. Když má duše je vyschlá jako zkroucené stránky starých knih, a uvnitř svého nitra trpím.
Neumím být na lidi o kolo sebe milý, když vím jací zrádci to dokážou být a čeho je lidská vláda schopná.

Vlastně, jsem i hrdý na to, že jsem upír, alespoň se mezi ně nemusím řadit.

_____________________________

S posledním hlasitým zvoněním jsem s batohem na zádech vyplul ze třídy jako první.
Už chci být co nejdříve doma, ulehnout do měkkých peřin a dál nacházet možnosti, kvůli kterým se Jungkook pět dní ve škole ani neukázal.

Možná má ze mě strach...
Možná že ho strach donutil k tomu se odstěhovat...nebo celou tu věc neunesl a něco si provedl..

Najednou jsem na své hrudi pocítil silný tlak, jakoby mi do ní někdo udeřil pěstí.
Nohy se mi z rychlého refleksu podlomily a tělem jsem se ocitl na chladné zemi.

Vše se odehrálo tak rychle, proto jsem nestihl ani zaregistrovat důvod, který zapříčinil můj pád.
Má víčka se dala do pohybu v pravidelném mrkání, abych zaostřil detail dlaně která se před mou tváří rozevřela s myšlenkou.. Pomůžu ti.

Z pod stříbrné afiny jsem dohlédl na osobu ke které tato ruka zahalená v modrém průsvitném rukávu od košile, patří, Yoongie..

Bez váhání jsem svou dlaň položil na tu jeho a silně ji stiskl.
Trochu síly použil i on a tím pádem jsem se snáze dokázal vyhoupnout na nohy.
Trochu jsem se zakymácel, ale rovnováha to zachránila.

Nepřirozeně zarudlé oči klouzaly po jeho světlé pleti a pozastavily se nad každým malým rysem či detailem. Snad proto, že jsem Yoongieho delší dobu neviděl a ani s ním nepromluvil..

Mám dojem, že čím jsme starší, já pouze psychicky, nashromáždí se nám osobní hromádka starostí a na přátele už nám nezbývá tolik místa v čase.

Malá čokoládová očka září skrze pramínky modrých vlásků, jako jediný výrazný bod na jeho světlé jemné pokožce.
Stejně na tom jsou i jeho úzké rty, zkroucené v odlehčený úsměv ...mají lehounký nádech do malinového odstínu.
Když nemá zrovna špatnou náladu, umí být i velmi roztomilý.

„Jsi v pohodě, Tae?"
Zabránil jsem svým očím si ho nadále takto nápadně prohlížet a raději dal svolení svým ústům aby se ujmula slov.
„Jsem." Dobře, tak asi pouze slova.

Svůj úsměv rozlije snad po celé tváři a poplácá mě dlaní po rameni.
„Myslím, že máme stejný směr k šatnám, tak půjdeme spolu. Mezitím by jsi mi mohl povědět o tom tvém tajném scházení se s Jungkookem. Co ty na to?"

Cože? Jak on o něm ví?
Nechápu to...že by si Namjoon před ním pustil pusu na špacír?
Nebo nás s Kookiem sleduje?

Přesto koutek úst potáhnu do půleného úsměvu a přikývnu v souhlas.

Cestou do šaten jsme šli vedle sebe schválně pomalými kroky, neboť jsem mu vyprávěl snad všechno co se týče událostí mezi mnou a novým studentem.
To, co jsem ale pokaždé musel zdůraznit, aby si to neodvodil špatně, byla věta..že jdu po něm jenom kvůli krvi.
Na ničem jiném mi vlastně ani nezáleží.

Ten kluk mi je sám o sobě ukradený, stejně jako zbytek lidí.
Kromě Namjoona a Yoongieho samozřejmě.
To, co si musím ale přiznat je fakt, že není den kdy bych netoužil po jeho sladkém polibku.

Nechápu to, možná mě dokázal svýma velkýma tmavýma očima zhypnotizovat.
Ani bych se ale nedivil kdyby to byla pravda, neboť poslední dobou se vůbec nepoznávám.

„Ale Tae, nemyslíš si, že to trochu přeháníš?"
Chopí se mého zápěstí Yoongieho malá ručička zrovna ve chvíli, kdy jsem plánoval zasunout do zámku od šatní skříně klíč.

Nejdříve mi zrak padl na jeho prsty objímaje mé úzké zápěstí, a až poté jsem mu pohlédl do očí.
„Co tím myslíš, hm? Co přesně podle tebe přeháním?!"
Cítím jak ve mě nervy pění a stoupají na povrch, jako bublinky šampaňského.
A to není dobrý, vím totiš čeho všeho jsem v návalu vzteku schopný.

„Jen, si myslím že ten kluk nemá vůbec ponětí co s ním skutečně provádíš. Víš, že jestli budeš takhle dál pokračovat a pít jeho jedinou krev v těle, může zemřít?"
Ironicky se uchechtnu.
„Opravdu Yoongie? To jsem vůbec nevěděl."

Snažil jsem se osvobodit z jeho sevření, ale jakmile přidal na síle a já si povšimnul jeho zamračených rysů v obličeji, došlo mi to.
„Neboj.." Špitl jsem už s klidným vnitřním já.
Nemá cenu se hned rozčilovat, jen mu na Jungkookovi záleží...
A na mě taky, nepřeje si abych měl pak z toho nějaký problém.

„Vím co dělám. Tomu klukovi se nic vážného nestane, ano?"
Dodal jsem s náznakem přešlého úsměvu a druhou volnou rukou hladil jeho vlásky.
Bohužel, s tím že se mu nic nestane, nevěřím tomu.
Mám obavy, že už se nedokážu dýl krotit.

Hned co jsme se u svých skříní převlékli, jsme zamířili směrem k hlavním dvojtým dveřím.
Zvláštní, celá šatna i chodba...jsou prázdné. Ani jediná živá duše, jakoby zde nikdo nevkročil minimálně pár let.

„Nedeprimuje tě to?"
Odrazí se jeho tichý hlásek od všech stěn, čímž se vytvoří ozvěna která se vznesla do vzduchu a opakuje se ještě několikrát.

Položím dlaň na rezavou kliku od prosklených dveří a zmateně vzhlédnu k modrovlasému.
„Co by mě mělo deprimovat?"
Hlavu zakloní mírně do zadu a nejspíše si prohlíží klentby na stropě. „To ticho."

„Máš pravdu. I když, mě to přijde víc uklidňující než deprimující."
Promluvím o něco tišeji, aby se zase nevytvořila ozvěna, ta deprimující rozhodně je. Když se ti vyřknutá slova opakují v hlavě ještě několikrát za sebou a postupně ubírají na hlasitosti.

Už se chystám zatáhnout za kliku a vyjít konečně na čerstvý vzduch, ale to by mě nesměl vyrušit hlas za mými zády.
„Počkej!" Křikl mi u ucha a já si už vyčerpaně povzdechl.
„Co je zase? Jediné co si teď přeji, je jít domů a poté ještě na lov. Chápeš?"

Na důkaz toho, jak jsou pro něj má slova nepodstatná, mávne rukou a ukáže prstem na sklo dveří. „Není to Jungkook s tím Hoseokem?"

~luv you~