Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

18.

Jungkook

Tma. To jediné mě obklopovalo ze všech stran i zákoutí.
Temnota zapomění, nevím totiš ani to, co se odehrálo. Co se semnou stalo...a proč vidím před sebou jen nekonečný tmavý tunel, na jehož konci tentokrát ale není světlo. Mám strach..jakoby se ma hruď vzpínala proti lanu kterým je obmotaná násilím. Pociťuji tedy i úzkost.

Má ústa nedokážou promluvit, své ochablé tělo necítím, vlastně si teď kladu jednu jednoduchou a také i dost znepokojující otázku...žiju?

Vůně...cítím ovoce.
Směs malin, jahod, možná třešeň..tak dokonalá kombinace.
Jakoby jsem se ocitl v kouzelné zahrádce, obrostlou všemi sladkými druhy zralého ovoce.

Najednou se černočerná tma zprůhlední a postupně odhaluje světlo.
Poddám se mu, nechám se jim hluboce pohltit a vtáhnout do světa reality, jako do jiné dimenze.

Opatrně od sebe odlepím víčka, abych mohl umožnit průchod svému zamlženému zraku.
V tu chvíli se pod mými zády prohne lehce matrace, jakmile si lehnu na bok.
Ucítil jsem levandulový prášek který zřejmě sálá z nadýchané peřiny v níž jsem zachumlaný až po uši.

Jakmile se mé vidění plně zaostří, pohled mi padne na malý hrnek, spočívaje na nočním stolku.
Malý hrníček je zbarvený do teplého odstínu oranžové barvy, ladící s podšálkem. A lze postřehnout vlnící se pára která nad ním stoupá, jakoby se chtěla snad dotknout stropu.

Vůně šťavnatého ovoce doléhá až ke mě a udeří mi příjemně do nosu. Protočím nad tím uvolněně oči...čaj.

Rozespalýma očima kloužu různě po prázdných zdech této místnosti.
Jsou obarveny v uklidňujícím podtónu zelené, také se tu nachází i vysoká bílá skříň se zlatými úchyty.
Dlouhé tmavé police jako výstava rámečků s fotografiemi rodiny.
Bohužel, ani na jedné z nich se nenachází osoba, kterou bych poznal.

Vše tu na mně působí tak elegantně. Snad, jako bych se právě ocitl ve vile nějaké slavné osobnosti.
Ale zároveň tak útulné a barevné, jako v chaloupce.
Barev tu září víc než dost, bolí mě z toho nejen oči ale i hlava.

Tak počkat....Kde to jsem?!

Okamžitě se mě zmocnila panika.
Vystřelil jsem do sedu a viděšeným pohledem hledal únikový východ, tedy v mém případě dveře.
Naštěstí nebylo až tak těžké je najít. Přesto že je tato místnost rozlehlá, černé dveře jsou zde jediný bod který vyniká ze směsi teplých podzimních barev.

Nevím, kdo vlastní tento dům.
Komu patří tento pokoj a kdo běžně poléhavá v těchto peřinách. Ale zneklidňuje mě to.
Jediný fakt, který mě teď zahřívá u srdce je, že to nemůže být žádný násilník, zloděj nebo kterýkoliv zlý člověk.
Neboť, to by mi už dávno něco provedli. A určitě by si nedali tu práci mě uložit do postele a uvařit mi čaj.

Kdybych si alespoň vzpoměl jak jsem se sem dostal.
Byl jsem třeba v nějakém baru a opil se tak moc, že mě ten dotyčný vzal k sobě domů?
I když tato varianta je nejméně pravděpodobná, nepiju alkohol.

Mou pozornost si v následující chvíli převzaly tmavé dveře, konkrétně stříbrná klika, jenž se sama tiše pohla.
Žaludek ve mě se mnohem více sevřel a mám takový špatný dojem, že se mi z té těžkosti začíná dělat mdlo.

Nejdříve se zpoza dveří vynořily delší prsty, které se okamžitě zachytily po kraji.
Poté výrazný odlesk rudých vlasů a známá tvář. Jenž byla ozdobená velkým sladkým úsměvem.