Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

12.

Taehyung

Hluboce jsem se mu topil v mléčně čokoládových očí, jako bych v nich hledal nějakou tu jiskřičku strachu.
Alespoň náznak.
Strach sálající z mých obětí je jedna z dalších věcí, který mě naplňuje.

Tomuhle stvoření jste ale nemuseli vyčíst strach z očí, neboť už jen z jeho zrychleného dechu jde viditelně znát že je zneklidněný.

Plně jsem si užíval aktuální chvíli, kdy má dlaň překrývá jeho chvějící se ústa ve snaze vykřiknout.

Jsem ale v koncích...
To proto, že netuším jak zařídit aby, když jeho rtům poskytnu čerstvý vzduch, nedokončil to co začal. Křičet..

Mám ho snad uklidnit?
Ale jak?
Přijde mi vtipné, aby netrpělivý hladový upír, začal uklidňovat svou oběť.
Ale...co mi zbývá.

„Když tě pustím, slíbiš mi, že nebudeš křičet?"
Promluvil jsem k němu tím nejjemnějším tónem, jaký můj hlas dokáže.
Jeho hlavička pohla na souhlas.
Ale tak nějak jinak, nepřirozeně.
Stále se mě bojí, ani se mu nedivím. Právě má před sebou důvod, kvůli kterému mít právem strach.

„Dobře, pustím tě. Ale jestli něco zkusíš, budeš mít problém ty, ne já." S posledním slovem jsem na sucho polkl a pomalu z jeho úst sundal dlaň.
Místo nich jsem se teď dotkl jeho hrudě.
I přes hrubou látku černé uniformy jde cítit jeho zrychlený pulz srdce.

Kolik teď musí asi rozproudit krve? Do těla... do žíl...
Hladově jsem vystrčil špičku jazyka a olízl si horní ret. Ale poté se začal silně krotit a klidnit.
Nesmím ho zabít...chci jen ochutnat...

„K-kdo jsi?" Jeho šepot ve mě rozproudil zvláštní pocit dominance a vzrušení.
Co teprve jeho dokonalé vyrýsované tělo?

Zrak jsem zvedl k jeho slzami zářicím očím a jemně se pousmál.
„Nepodstatné." Druhou ruku, kterou jsem do této chvíle svíral jeho zápěstí, jsem přiblížil k jeho bezchybné tváři.

Nastavil jsem palec a něžně mu přejel po růžovém polštářku.
Jeho zorničky vyplnily snad celý obsah hnědé duhovky v momentě, kdy si uvědomil co právě dělám.
Musím říct, že jeho výraz ve tváři vypadá opravdu vtipně.

Určitě v té své hnědovlasé talentované hlavičce hledá důvod, proč se k němu takhle chovám.
Kéž bych dovedl číst druhým lidem myšlenky, právě pro tuto situaci by se mi to hodilo.

„Co o-odemě ch-chceš?"
Pozoroval jsem jeho chvějící se ret, jakoby byl v křeči a dále mu po něm něžně přejížděl.
Má je tak sametově jemné, hedvábné a hřejivé.

Jakou mají příchuť?
Jakou sladkou krev v sobě ukrývají, že jsou tak zarudlé?

Oči jsem zvedl k těm jeho, ale jen krátce. Poté můj zrak opět padl na jeho přitažlivá ústa.
„Tajemství." Vydechl jsem proti nim.

Má váha zapříčinila to, že se jeho nohy srovnaly, jakmile jsem na ně dosedl obkročmo.
Už mé totiž nebavilo klečet na té ledové zemi.
A takhle k němu mohu být ještě blíže.

„N-nevím sice, o co ti jde. A-ale prosím, nech mě být."
Prosím? To jeho prosebné slůvko zní tak sexy tónem, až mě to dohání k šílenství.
„Zopakuj to." Šeptl jsem mu do ouška a vzápětí mezi rty polapil jeho malou kruhovou náušnici.