Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

26.

Taehyung

Ani jsem v mysli nezapřemýšlel nad tím, proč bych měl k němu přistoupit blíže.
Prostě jsem to udělal.
Pohledem jsem ho vyzval, aby mi sdělil co chce. Místo slov, mi ale stříkl vodu do obličeje.

Šokovaně jsem zůstal stát na místě, přičemž nechal stékat potůčky vody po zavřených očí.
Jakoby se právě rozpršel déšť.
Ten malý zrádce.
Tak on si chce semnou hrát, jo?

Otevřel jsem oči, s úsměvem ho chytl v pase a líbl ho na špičku nosu.
„Víš, že s mokrými vlasy vypadáš tak..." „Sexy?" Dokončil jsem jeho větu ve chvíli, kdy mi prsty pročesává zvlhlé prameny.

„Blázníš? Ne!"
Zrudl jako rajčátko a uraženě si založil ručky na hrudi.
„Vypadáš...legračně."
Rty skroutil do sladkého králičího úsměvu a začal se lehce smát. Tak tohle, si měl opravdu nechat pouze pro sebe.

S úsměvem jsem se naklonil k jeho krčku a změnil svůj klasicky hluboký hlas na šepot.
„Hm.. Uvidíme, jak budeš vypadat ty."

Silněji jsem do něj strčil a rychle ucouvl aby na mě nedostříkly kapky vody.
Tato kruhová kašna není ale moc hluboká. A tak, když dosedl na její dno, hladina se mu vlnila jen v pase.

Z chvilkového šoku se napřímil a zalapal po dechu.
Vůbec se mu však nedivím.
Nastává konec chladného podzimu, a pochybuji že kašny napouštějí teplou vodou.
„Děláš si snad ze mě srandu?! Víš jak je ta voda ledová!"
Vím~

Škádlivě jsem se mu usmíval do tváře, se založenými pažemi na hrudi, jakoby mi to tu snad patřilo. Kéžby.
„Taky vypadáš legračně."
Oplatil jsem mu. Ale spíše z pomsty, než abych ho rozesmál.

Nafialovělé rty semknul pevně k sobě. Stejně tak i víčka a znehybněl. Už jsem si myslel, že se mu něco stalo. Ale v jednu chvíli se ve mě rozlil pocit strachu.

Otevřel oči.
Z pod promočených kaštanových vlásků, započal potemnělý, až vraždící pohled.
„Až se mi dostaneš pod ruky, Kime Taehyungu, nepřej si vědět co s tebou udělám."

Docela ironie.
Vzhledem k tomu, že já jsem zde široko daleko jediný, kdo dokáže člověka zabít jediným pohybem.

Začal jsem se smát a vyplázl na něj jazyk. „To si mě budeš muset nejdřív chytit!"
Hned po zaznění mých výsměšných slov, přeskočil kamenný okraj a já vzal nohy na ramena.

Běžel jsem větrem jako o závod.
Samozřejmě, musel jsem se ovládat. Abych náhodou více nezrychlil a nepoužil svou upíří rychlost.
Kdyby k tomu došlo, ocitl bych se teď na prahu svého domu.

Při běhu jsem se s úsměvem otáčel za sebe, ve snaze zjistit, o kolik mám velký nadběh.
Když v tom se mi na zlomek vteřiny, před očima zatemnil svět.
Hluboce jsem do sebe vdechl kyslík a pod prsty ucítil hlínu.

Asi jsem musel o něco zakopnout.
Nebo....se mi propletly nohy.
Ani jedné variantě bych se nedivil. Znám se.
Otočil jsem se na záda ve chvíli, kdy Jungkook nestihl zpomalit a spadl na mé tělo.

Kolem nás se rozlétlo barevné listí, snad jakoby se tu někdo snažil pro nás napodobit ohňostroj.
V tento moment, jakoby se stopnul svět.
Zastavil se čas a já si mohl jeho tvář prohlédnout detailněji.

Vlásky má ještě stále zvlhlé a lehce rozcuchané.
Dlaněmi se zapírá po stranách mé hlavy a vzhlíží mi do očí omluvným pohledem.
~Ale Jungkookie, ty přece za tohle vůbec nemůžeš. Oba jsme se nedívaly na cestu.