Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

41.

Jungkook

Tak nějak zamyšleně, naklonil hlavu do boku, což způsobilo že mu do očí spadly modré prameny vlasů.
„Děje se něco? Vzhlížíš ke mě, jako ke zjevení."

Taeho chladnou dlaň stisknu o dost pevněji, abych tak zahnal počínající paniku.
Roste ve mě stejnou rychlostí, jako zvědavost, při pohledu do Yoongiho zlatých očí.

Stále mě překvapuje fakt, že se tu ocitl rychlostí padající hvězdy. Zničeho nic.
Zrovna tady, v tuto dobu, v tuto chvíli.

„Yoongi, k-kde je to opeřené zvíře s koňskými kopyty? Stálo za mými zády...zrovna minutu nazpět."
To jest dnes už po druhé co si myslím, že jsem přišel o rozum.
Nedává mi nic z toho smysl.

Démoni, Upíří... zvláštní tvor a to že jsem přišel o svou lásku!
Ze všeho upadám více do smutku a zármutku...vše je tak beznadějné...

Yoongi si založil paže na hrudi do uraženého gesta.
„Tak takový jsem ti připadal? Jako opeřený tvor? Dost se mě to dotklo."
Nastala chvíle, kdy jediným zvukem kolem nás, bylo mé bušící srdce.

„Jungkooku, chápu že ti to asi moc nepřidává na znalostech. Ale nechť je tvé zmatení krátké a přesune se rovnou k věci. Vhodnější pojmenování pro mou rasu, je Hypogrif."

Tentokrát svými zamlženými oči sklouznu od jeho tváře k jeho natažené ruce.
Jenž se blížila k mým tmavým vlasům, po kterých mě pohladila tím nejladnějším pohybem.
V tuto chvíli jsem ani nepostřehl, kolik slz opustilo mé oči.

„Poslyš," Začal mluvit tichým tónem v hlase, avšak sklonil se ke mě blíž.
„díky Taemu jsi jedním z nás. Jsi jiný. A právě máš poslední  šanci mu zachránit život. Ale pohání nás čas. Musíme co nejrychleji odsud na vysoké místo do doby, než vyjde slunce."

Po jeho slovech, se ve mě objevila naděje. Naděje že má láska, můj Tae má šanci procitnout z věčného spánku a otevřít ty své upíří oči plné rudé lásky.

I hned se má hlava ujmula kývnutí, na náznak souhlasu.
Přesměřuji svůj pohled zpět na ležící tělo poskvrněno krví, a vyzvednu jej jediným pohybem do své náruče.

Vzpomínám si na slunečný den, kdy jsme se s Taem procházeli Květinovým parkem a já zakopl o vlastní nohy.
Taehyung mě i hned vyzvedl do náruče, jako malé dítě.
Nosil mě celou cestu až ke mě domů...avšak já v tu dobu netušil že je upír, a že by svou silou dokázal rozdrtit i kameny na skalních horách.

Jak mě tak něžně nesl na rukou, usmál se do mých čokoládových očí se slovy, že jsem o proti němu lehounký.

Ovšem, když v tuto chvíli nesu já jeho, dochází mi jak moc se mýlil. Tae je podstatně lehčí než má maličkost.
I přes tmu jež halí jeho nádherný obličej, jsem sklonil hlavu a usmál se na něj jako on tehdy na mě.
Až na rozdíl, že ty jeho oči jsou zavřené.

„Taehyungie...slibuji...že nikdy nezapomenu. Ni-nikdy."
Znělost mých tichých slov klesala v mnohem tišší tón.
Nemohu mluvit, když vnímám bolest svého srdce...
Když cítím slzy v očích...
Když vím, jak moc ho miluji...

„Jungkooku, musíš věřit. Nezavírej kapitolu svého života, která má ještě naději skončit dobře."
Naslouchal jsem Yoongiho hlasu, ozývajícího se zpoza mých zad.

Hlavu vztyčím vzhůru, narovnám tělo a rychle zamžikám řasami.
Nechci být v jeho očích za přecitlivělého kluka.
Ostatně, v mé kůži by se tak zachoval snad každý z nás.