Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

7.

Taehyung

Neuvěřitelné, učitel Kim mi to udělal nejspíše udělal naschvál.
Tak, ani bych se mu nedivil, nejsem u učitelů zrovna moc oblíbený.

Novému studentovi nabídl volné místo, které se nachází přímo před mou lavicí.
Jungkook, alespoň myslím že takhle zní jeho jméno, usedl vedle našeho třídního posměšného terče, totiž Hoseoka.

Polovina třídy se mu vysmívá do tváře, a odsuzuje ho kvůli jeho zevnějšímu vzhledu.
Což mi připadá opravdu ubohé, každý přece vypadá jinak, ale ne každý to dokáže pochopit.

Kromě pár slov, která mezi sebou oni dva během vyučovací hodiny prohodili, si už nic dalšího nepověděli.
Každý z nich se raději věnoval své přidělené práci, tedy opisování nekonečně dlouhého zápisu z tabule.
Po které bílá křída, mezi dlouhými učitelovými prsty, klouzala rychlostí blesků.

Já se nějakými zbytečnými zápisy nezabývám.

Má veškerá pozornost byla oddána hnědovláskovým zádům přede mnou.
Nevím proč, ale z nějakého neznámého důvodu jsem od něj nedokázal odvrátit pohled.

Sitě zarudlýma očima jsem pozorně skenoval každý jeho malý detail. Jako bych si právě prohlížel nějaké mistrovské malebné dílo na plátně, a soudil jednotlivé tahy. Zamýšlel se, zda je obraz perfektně nakreslený.
A zároveň hledal i nějakou tu malou chybku.

Sledoval jsem soustředěně jeho tělo, od tmavých kaštanových, až načernalých vlasů...až ke konci jeho rovných zad. Zahalených v černé školní uniformě.

Uniformy v této škole nejsou nutně povinné. Nosí se dobrovolně, ovšem ale máme příkazem je mít oblečené o velkých svátcích.

Svými zády jsem se více přitiskl na židli, a nohu jsem překřížil pohodlně přes koleno.
S kovovým lesknoucím se hrotem propisky, svírající pevně mezi palcem a ukazovákem, jsem si zahleděně obkresloval linii rtů.

Zrak mi sám od sebe padl na jeho uši. Visí v nich malé stříbrné kroužky, houpající se pokaždé kdy skloní hlavičku ke svému otevřenému, a mimochodem i popsanému sešitu.

Vypadá tak....nevinně.

Možná to je ten důvod, kvůli kterému z něj nemohu odlepit oči.

____________________________

Spolu s rachotivým dlouhým zvoněním, které se vzneslo nejen celou třídou, ale také všemi školními chodbami, vzniká ještě intenzivnější ozvěna.
To mě probudilo z půl hodinového tranzu, a já se z hluboká nadechl.

Naposled jsem do sebe napsal tu příjemnou, nepopsatelně sladkou vůni krve, linoucí se z toho zvláštního kluka, sedícího neustále na svém místě před mou lavicí.
Na zlomek vteřiny jsem se mu zadíval na malé znaménko krásy, rozmístěné viditelně na jeho holém zátylku.
A až poté, jsem donutil své tělo vstát. S přehozením černého popruhu přes mé levé rameno jsem co nejrychleji vyplul z této prokleté místnosti.

Takhle, to od teď bude probíhat úplně každý den?
Každý den, každou hodinu...dokonce i každou sekundu svého času strávený tady ve škole, budu muset dýchat tu nezkrotnou vůni živé krve, s tím že se musím opravdu silně krotit?
Celých pět a čtyřicet minut vyučovací hodiny, si bude mou pozornost brát náš nový spolužák? Tak tohle už je příliš.

Co mě na něm vlastně tolik fascinuje?
Vždyď vypadá jako každý jiný kluk, a určitě tomu bude odpovídat i jeho chování.
I když, zrovna já bych měl o tom pomlčet.

„~Aiish! Bože Tae, dívej se kam jdeš!"
Okřikne mou osobu hrubší, pro mě moc dobře známý hlas.
Až v tuto chvíli jsem ucítil silnou vůni kolínské. Hned jakmile jsem přímo před nosem spatřil bílou, lehce průsvitnou košili, jsem pomalu zvedl pohled k jeho tmavým očím, nad kterými se krčilo husté tmavé obočí.
Z části byly ale schované pod tmavými pramínky afiny.

„Promiň, Namjoone." Vydechl jsem stěží.
V tom ale pocítím tlak na svém pravém rameni, kde nemám přehozeny popruh batohu.
Proto jsem svůj pohled přemístil právě tam.
Je to Namjoonová velká dlaň, která mě konejšivě pohladila.
Jakoby mi z ramene chtěla setřít prach.

„To nic, jen....neměl by jsi být tak uzavřený sám do sebe. Neprospívá to tvému zdravému rozumu. I v myšlenkách se v poslední době utápíš čimdál častěji." 
Vnámal jsem každé jeho zdůrazněné slovo, alespoň do chvíle, než můj silný čich opět ucítil to, co neměl.

Opatrně jsem se hlavou ohlédl za sebe a spatřil jeho.
Kluka, který si s sebou nevzal jen mou pozornost, ale také logické myšlení.

Jungkook se zády opírá o protější radiátor, s rukami ve stejné výši jako jsou jeho šedé popruhy batohu na ramenou.
Palci se o ně zahákl a dost soustředěným pohledem naslouchal slova jež vycházely z Hoseokových usměvavých úst.

Chvíli jsem na tomto místě jen tak bezmyšlenkovitě postával, a hladovým výrazem v obličeji sledoval jeho rty.
Má je momentálně zkroucené v takový neobyčejný, ale přesto vyjímečný úsměv. Skoro jako by napodoboval králičí.

Jsou lehce načervenalé, působí jako rudé okvětní lístky růže, s jemným růžovým nádechem.
Určitě jsou jeho rty naplněny hustou...teplou...chuťově nasládlou krví.

Poprvé jsem mrknul, až když se se zamáváním jeho malé dlaně, rozloučil se svým rudovlasým společníkem.
Z nich se za pouhý jeden den, stali asi dobří přátelé.
To ti nedaruju, Hoseoku.

Oči mi ale samy sklouzly na konec této dlouhé polotmavé chodby, kde se v mžiku za rohem ztratila jeho záda spolu s uvolněným šedým batohem.

„Ehm...Tae?"
S leknutím jsem sebou mírně škubl a pohled přesunul zpět na vysokého dlouhána, jehož plné rty mi svým nemilým úšklebkem dávají jasně najevo, že dnes nemá svou klasickou dobrou náladu.

„Já..jen...víš.."
„Prosimtě, Tae, už mi raději nic nevysvětluj, jen by sis měl doma odpočinout. A to pořádně."
Přeruší má slova těmi svými. Obsahově více rozsáhlými.
Bezdůvodně přikývnu v souhlas.
„To zní dobře. Opravdu, asi máš recht. Ale...já...už budu muset jít. Tak zítra!"
Zvolám za sebou už s výběhem.

Najdu tě....podle vůně...

~luv you~