Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

6.

Taehyung

Poslední kapky vřelé rudé tekutiny mi hladce sklouzly po rozechvěném jazyku až do hrdla.
Hlasitě jsem polknul a s menším odlehčeným úsměvem zavřel víčka.
Za celý svůj beznadějný život jsem už spolykal tolik tuny krve, ale jako bych ji neustále ochutnával poprvé. Jako bych právě v tuto chvíli objevil nový sladký druh.

Moc dlouho jsem v téhle euforii být ale nemohl, neboť za necelých pár minut zvoní na první vyučovací hodinu.
Proto jsem oči musel otevřít a sklopit pohled níže.

Cestou jsem narazil na opilého chlápka, úplně nevědící o okolním dění. Byl tak na mol, že se kolem mě motal a z úst překrytými menšími vousy, mu vycházely nevhodné nadávky na mou osobnost.
Mé nervy ale nejsou nekonečné.
A tak jsem ho silně uchopil za zátylek a odvedl ho zde.

Tohle místo mám rád.
Nikdo tady nechodí, nejde tu ani moc vidět. Právě proto zde mohu skladovat mrtvá vyschlá těla.
Jakmile jich ale bude větší počet, v noci se sem vydám a postupně jeden druhého odnáším na zádech do lesa.
Kde je následně i pohřbím hluboko pod zemský povrch.

Jeho nehybné tělo, bez jakékoliv záminky života, leží na chladné zašpiněné zemi.
Jednoduše nedokážu odlepit oči z jeho potrhaného béžového kabátu, barvou připomínající ranní kávu.
Celý je pokrytý úzkými potůčky tmavé krve, která se ale postupně během času mění v zaschlé hnědé skvrny.

Už bych měl asi vyjít.
Školní budova je hned za rohem této slepé tmavé uličky.
Oboumi dlaněmi si zajedu do svých stříbrných vlasů a s oliznutím svých rtů se otočím na patě.

_____________________________

Hned při vstupu do školní budovy, jsem očima intenzivně přejížděl po jednotlivých studentech, kteří tady v této chodbě vytváří opravdu rušivý šum, který není pro mé uši zrovna příjemný.

Na sucho jsem polknul a uvedl své nohy do pohybu.
Pomalými kroky jsem zabočil k nejbližším dřevěným dveřím za kterými se skrývají kabinky, umyvadla a taktéž jedno podélně dlouhé zrcadlo.
Opatrně jsem položil dlaň na kovovou kliku, přičemž jsem zaregistroval mé ušpiněné konečky prstů.
I hřbet ruky je lehce zabarvený do rudého odstínu.

Co kdyby mě takhle někdo zpozoroval?

Nad tou myšlenkou jen pokroutím nervózně hlavou a raději zatáhnu za kliku.
I hned co mi otevřely dveře vstup do ozývavé a chladné místnosti, jsem je za sebou v tichosti zavřel.

Zavřel jsem víčka a na chvíli se zaposlouchal do rozlehlého ticha.
Kdyby se ticho, řadilo mezi zvuky, tak právě v tuto chvíli je to ten nejhlasitější zvuk co jsem kdy slyšel.
Z hluboká jsem nosem nasál vzduch, a v zápětí jej uvolněně vydechl.

Dojdu pomalu k umyvadlu, o které se po krajích zapřu svými ušpiněnými dlaněmi, a vzhlédnu ke svému odrazu v zrcadle.
Jsem mu tak blízko, že se lehce otíráme se svým dvojníkem špičkou nosu.

Ano, vidím svůj odraz. Ale jen ve dne. V nočních pozdních hodinách už ne. To jako by se ze mě stal duch. Ale postupem času...jsem si zvykl. Je to sice nepříjemný pocit, nevidět se na svých fotkách...když v noci přijdu z lovu a mé ústa jsou celá pokrytá krví, umývám se s doměním že jsem čistý. Nemohu se vidět v zrcadle.

S rudým zábleskem v uslzených očích, sklouznu pohledem výše k mému odrazu.
Prohlížím si každý světlý bílý pramen mých stříbrných nadýchaných vlasů. Jako bych se viděl snad poprvé v životě.

Občas se totiš snažím nemyslet na to, kdo jsem...čím jsem.
Ale věřte mi, že to není tak jednoduché, když se vám každou chvíli sbíhají sliny při té lahodné vůni krve, která vás obklopuje ať jste kdekoliv.
Nemohu ji utéct...nemohu zemřít. Celý můj život je jako špatný sen, který se neměl nikdy stát. A já už bych se opravdu rád probudil.

______________________________

Při vyučování jsem byl opět utopený ve vlastních myšlenkách.
Vůbec nevěnuji svou pozornost hodině a ani učitelovým zbytečným slovům, proč bych taky měl?
Mnohokrát jsem vystudoval střední školy, všechno už znám naspamět. Jako by se mi to v hlavě zakódovalo ve formě básničky.

Uvolněně oddechuju do desky lavice, div mi nedochází kyslík když mám kolem sebe pomocí ruku uzavřený prostor.
Čelem jsem zabořený do svých spojeným paží a víčka mám volně přivřené.

Jaký je vůbec můj smysl života?

Proč se nedokážu krotit, a získat si tak více přátel?

Proč...je zrovna ze mě...takové monstrum...

Z hlubokých myšlenek, kdy absolutně netuším odpovědi na své zoufalé otázky, mě vytáhne pronikavá...nezkrotná, tak neuvěřitelně přitažlivá vůně...

Nasaju tento vonný vzduch nosem hluboce do plic, a nechám ho ať mě naplní.
Bože...komu tahle sladká krev patří.
Tento druh jsem snad nikdy nepocítil. Upír se kvůli němu totiš začíná pomalu probouzet.
Mám dojem, že už se asi neudržím.
Má neviditelná, silná železná pouta, připojená k mé zlé temné duši už postupně praskají.

Neodolám a pomalu nadzvednu hlavu.
Před očima se mi najednou rozjasnilo světlo celé třídy, z té hluboké černé tmy.
Rychle jsem zamžikal svými hustými černými řasy, abych zaostřil vidění.

Před tmavě zelenou tabulí, na níš se pyšní krasopisné znaky našeho pana učitele Kima, postává trochu menší student v bílé košili s černou kravatou visící na krku, ladící s černou školní uniformou.

Jakmile ale sklouznu zrakem výše, všimnu si jeho nervózního úsměvu, a také velkých čokoládových očí do kterých mu bohužel padají jednotlivé pramínky kaštanových vlasů.

Tak z něj se line ta lahodná vůně krve....
Tenhle kluk...bude můj...

„No, tak bych tě teď poprosil, aby jses celé třídě představil."
Nechal spadnout pan učitel svou dlaň na jeho malé rameno.
Chlapec se nejdříve lehce uchechtl, než započal svá slova.
„Ehm...ahoj. Jsem Jungkook...Jeon Jungkook."

~luv you~