Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

31.

Jungkook

Zrovna můj prst přejížděl po hřbetech knih, když jsem na sobě pocítil něčí pohled.
Nahnalo mi to husí kůži, jenž se rozšířila po mých zádech.

Přece jen, nevím o nikom kdo by v tak pozdní hodinu, zamířil zrovna do knihovny.
Natož, do této školy.

Nechal jsem paži ve výši, s prstem přitisklým na jedné z mnoha knih.
Silně k sobě stisknu víčka, přičemž se v duchu snažím uklidnit.
Nikdo za tvými zády nestojí, jen si to namlouváš.

Nasbíral jsem všechnu svou odvahu s trochou důstojnosti, a otočil se.

Naskytl se mi přímý pohled, do karamelových očí.
Do kterých zasahovaly prameny blond afiny. Avšak zbytek tváře schovává za tmavou rouškou.
Není o moc vyšší než já, což mě docela uklidňuje.

V jednu nečekanou chvíli, si kluk masku sesune z úst a tak jsem si všiml milého úsměvu.
„Ehm...nechci rušit, jen hledám nějaké dobré sci-fi knihy. Jsem tady dnes poprvé, atak se v tomhle labyrintu vůbec nevyznám."

Rty se mi zkroutily v nervózní náznak úsměvu.
Podle všeho se jedná o nového studenta, měl bych ho tu provést a něco mu ukázat.
Což je ale vtipný, vzhledem k tomu že jsem sem nastoupil nedávno.

„Za tebou." Promluvil jsem tiše.
Blondýn tázavě nadzvedl obočí, což mi přišlo vtipné.
Je opravdu roztomilý, ale ovšem že mé srdce si ukradl tajemný nebezpečný Kim Taehyung.
I přesto, že k němu chovám zlost, nad ním přemýšlím víc než by se považovalo za zdravé.

Paži jsem natáhl za jeho rameno, s prstem vztyčeným na knižní regály.
„Že z-za tebou jsou Sci-fi k-knihy. Jednu z nich jsem četl, a je s-skvělá."
Opravdu musím teď koktat?

Nicméně jsem kluka obešel a natáhl se pro danou knihu ve vyšší polici.
Musel jsem si stoupnout na špičky, abych se jí alespoň dotkl prsty.
Kdybych jen nebyl tak malý, neztrapnil bych se v jeho očích.
Které mě teď určitě pozorují.

Najednou se kolem mého pasu obtočila ruka.
S hořícími tvářemi, podobající se zralým jahodám, jsem do stoupl na celá chodidla.
Pomalu jsem svěsil paži podél těla.

Semknul jsem rty k sobě, když mě na zátylku hladil dech s vůní mentolu.
Mé boky už objímaly obě ruce, každou vteřinou jsem upadal hlouběji do úzkosti.

„To nic, Kookie. Podám si jí sám."
Pozastavil jsem nad mým oslovením... Jak zná mé jméno?!
Zatnul jsem dlaně v pěst a otočil se jeho směrem.
Ovšem v ten moment, se tu objevil stříbrnovlasý chlapec a silně jej odemě odstrčil.

Mezitím co blondýn narazil zády do protějších polic, ucítil jsem dotek na mé ruce.
Od našich spojených ruk jsem zvedl pohled k Taemu.
Jakoby se na chvíli stopnul čas, či zastavil celý svět.

Lehce protáhlé oči, připomínající tvar kočičích, mě hřály rudým plamenem.
Avšak nejen kvůli tomu, se mi v očích zaleskly slzy.

Sotva jsem se nadechl ke slovům, zatáhl mě a tak mě donutil vykonávat kroky jeho směrem.
Ani jsem se mu nebránil, vím že má mnohem větší sílu, atak by byl můj pokus marný.

Taehyung

Pevným sevřením jeho malé dlaně, jsem Jungkooka odtáhl na prázdnou chodbu.
I hned jsem jej přitiskl zády ke zdi, stejně svétlé jako mám barvu pokožky.

Rozevřenými dlaněmi jsem se přitiskl po stranách hnědovlasé hlavičky a pevně zavřel oči.
To zvládneš, Tae..
Nebuď zbytečně nervní, mluv od srdce...

Po chvíli, kdy jsem hledal odvahu, má víčka odkryla rudé oči.
Ponořil jsem se pohledem do těch jeho lahodně čokoládových, ze kterých ve mě rostly čimdál horší výčitky.

„Jungkooku...já...omlouvám se ti.
Popravdě, vůbec nevím co říct ale zároveň je toho tolik."
S posledním slovem se k němu více přiblížím a vezmu si jeho jemné tváře do dlaní.
Tak moc ho chci políbit, ale musím se krotit.

„V ten den, kdy se mezi námi stalo něco překrásnýho...a já pak odešel. Mrzí mě to, ani nevíš jak moc. Už to jsou čtyři dny, a není den kdy bych si to nedával za vinu i s výčitkami. Nechal jsem tě na posteli. Nahého, zmateného, se slzami v očích a bez jediné odpovědi. Jsem takový pokrytec. Víš, musel jsem hned odejít. Byly dva důvody proč jsem to udělal. Jeden by jsi mi stejně nevěřil, a ten druhý... Pamatuješ, když jsi se mě ptal zda k tobě něco cítím?
Neodpovídal jsem. Neboť mě ta věta zabolela u srdce Jungkooku. Tak moc chci k tobě cítit plnohodnotnou lásku kurva! Chci ti říct tu větu, která by zpečetila naše pouto...ale nedokážu to. Klidně mě teď seřvi, uhoď nebo nadávej...jen prosím...odpusť mi."

Sledoval jsem jeho chvějící se spodní ret, po kterém sklouzla první slza bolesti.
Vmžiku jsem jí palcem otřel a na sucho polknul.

„P-proč...proč to nedokážeš?"
Vydechl proti mým rtům, přičemž se začal neklidně třást.
Věděl jsem, že nebude tak jednoduché mu to vysvětlit. Zato se ale cítím provinile za to, že kvůli mě plýtvá vzácnými slzami.

Prsty jsem si propletl na jeho zátylku a spojil naše čela.
„Sám nevím, Jungkookie...a i kdybych k tobě něco cítil, nemohu se do tebe zamilovat. Ani do nikoho jiného. Je to...složitý."

Tak moc mu chci říct pravdu...ale právě tu, se nesmí nikdy dozvědět. Nenáviděl by mě, měl by ze mě strach.

„M-myslel jsem, že to co k tobě cítím je vzájemné. Ale teď už vím, že pro tebe nic neznamenám. Že ty dokážeš jen nenávidět."
S posledním slovem se mu zlomyl hlas, a hned mě od sebe odstrčil. Vyběhl směrem ke schodům, avšak jsem se vydal rychlým krokem po jeho stopách.
Takhle to nesmí skončit!

Když jsem procházel kolem vchodu do knihovny, nahlédl jsem dovnitř...Ten kluk už tam dávno nebyl.

. . . .

Celou cestu ze školy jsem mu byl v patách.
Avšak, neměl o mé přítomnosti ani nejmenší tušení.
Zneviditelnil jsem se.

Tiše jsem našlapoval do malých kaluží, které zde zanechal lehký déšť. Mou pozornost si získal kabát, ladící k jeho hnědým vlasům.
Končil mu nad patami, doslova na tom tělíčku visel.
Přesto mu velmi slušel a já se na něj nemohl vynadívat.

Sedím tady.
Na dřevěné desce stolu.
Nohy dané v turecký sed, zády opřenými o zeď a s očima prohližejíc si obsah pokoje.

Malebné černobílé kresby zdobí prázdné zdi.
Do dnešního dne jeho talent obdivují a nechápu.
Co mě ale fascinuje mnohem více než výkresy na stěnách, je samotný umělec jenž nad nimi držel tužku.

Hnědovlásek leží už delší dobu ve svých peřinách, které mu dopřávají pocit tepla a bezpečí.
Nicméně jsem se musel naklonit, abych se v této vzdálenosti ujistil jestli spí.

Opatrně jsem zeslezl ze stolu, a hned co se má chodidla ocitla na podlaze jsem došel k okraji postele.
Chvíli jsem nad tím stvořením postával a dojemně kroutil rty v úsměv.

Nevím proč...roztomilá spící tvář si žádá o velký úsměv.
Něžně jsem jej pohladil po jemných vlasech, přičemž si lehl zády na zem hned vedle něj.

Natažená ruka mu vyčnívala mimo matraci a skoro se dotýkala mé hrudě.
Proto jsem mu jí chytl, pevně stiskl a palcem přejel po kloubech.

„~ Nenávist je silnější než láska. Pokud nejsi zamilovaný.~"

~ luv you~