Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

21.

Taehyung

Najivní Jungkookie... myslel jsis, že bych tě jen zachránil, usmál se jako anděl a zmizel?
Považuji za samozřejmost, že se mi odvděčíš..
Ale jen já mohu rozhodnout čím.

Jakmile jsem se všem ztratil z dohledu a zmizel za vysokými stromy, oči za mě hledaly nejširší kmeny.
Za jeden z nich jsem se tiše schoval tak, aby ani jediná část mého těla nevyčnívala a neprozradila mě. Taktéž jsem si musel dávat velký pozor na dlouhé větve.
Stačil by jeden nepatrný pohyb rukou, a listí by zašustilo.

Rozevřenými dlaněmi jsem se přitiskl na tvrdou kůru kmenu, po níž v souvislé linii lezli mravenci. To je ale poslední věc, kvůli které bych měl přijít o pozornost.
Raději jsem se hlavou mírně naklonil tak, abych měl výhled na silnici před sebou.
Počkám si na něj.

Už se nemohu dočkat, až políbím jeho měkké rty.
Nebudu sám sobě lhát, ale jsem na nich doslovně závislý.
Taky jsem nedočkavý na jeho šíleně sladkou, výbornou krev.

Při první rudé kapce jsem i hned věděl, že už nikdy neokusím nic jiného. Že jenom on je to, co pro svůj život potřebuji.
Jenomže, pět dní je dlouhá doba pro hladového upíra. A tak mi nezbývala jiná varianta, než jít po delší době na noční lov.
Mé chuťové buňky ale poznaly, že se nejedná o tu Jungkookovou krev.

Z přemýšlení mě však vytrhl hnědovlasý chlapec, jenž se mi rychlostí blesku mihl před očima.
Na nic jsem nečekal a paží si odhrnul zavázející větve.
Došlápl jsem na betonový chodník a nabral stejně rychlé tempo, jako on.
Pro jistotu jsem své kroky o trochu zpomalil, abych mohl jít za jeho zády a hlavně aby o mě neměl ani tušení.

Ano, mohl bych využít jednu ze svých schopností a nechat své tělo zneviditelnit.
Ale to by pak nebyla taková legrace.

Celou cestou jsem v sobě dusil smích.
Nespočekrát mi ale musela pomoct dlaň kterou jsem si musel zakrýt ústa a utlumit svůj hlas. Neboť mi přišlo neskutečně vtipné, že o mě nemá ponětí.
Že já si vykračuji metr za jeho zády a ještě k tomu tiše šoupu podrážkami o zem.

Došli jsme k jeho bránce, kterou od sebe odstrčil a nechal volně se zaklapnout.
Naštěstí jsem stihl hbitě proklouznout tak, aby se mě vrata nedotkla. Dál jsem jej ale následoval k hlavním dveřím.

Své kroky jsem zastavil před mramorovým schůdkem a sledoval jeho ruku v činnosti.
Vsunul do zámku stříbrný klíč a spolu se zatáhnutím kliky, odemkl.

Počkal jsem, až vejde do chodby a hned nato jsem využil příležitosti.

Zavřel jsem oči a silně k sobě stiskl víčka.
Celé tělo jsem uvolnil a na zlomek sekundy nechal své smysly se soustředit.
Stejnou rychlostí, jako jsem se rozplynul, se má postava zjevila přímo za jeho zády.

Natáhl jsem paži přes jeho rameno a dlaní překryl ta dokonalá ústa.
Ze zkušeností už totiš vím, jak jsou na tom jeho hlasivky. Že jeho hlas obarvený nevinností, jako on sám, dokáže dosáhnout neuvěřitelných výšek.

Nohou jsem kopl za sebe do desky dveří, aby se s třísknutím zavřely.
Jungkookové tělo se celé kroutilo a ručkami nahmatal klouby na mé ruce.
Poznal to. Poznal komu tato ruka patří, že já stojím za jeho zády.
A možná i v té své hnědovlasé hlavičce tuší, že mám něco v úmyslu.

Bohužel, díky mému sevření se zmohl jen na tlumené zamručení.
„Ani se nesnaž králíčku. Tvým slovům dám svobodu až ve tvém pokoji."
To, ho zneklidnilo natolik, že s sebou začal škubat silněji. Snad jakoby napodoboval rybu na souši.
Ah, ta bezmoc. Miluju ten pocit, mít nad někým nadvládu.

Druhou volnou ruku jsem obmotal kolem jeho pasu a přivinul k sobě.
„Nevzpírej se mi! Rozumíš?! Nemá to kurva cenu! Jen mě tím více štveš." Syknul jsem výhružně k jehož oušku a na chvíli se zadíval na houpající se kroužek náušnice.

Netrvalo však dlouho a spolu s ním jsem navedl kroky do předsíně.
Momentálně jsem neřešil fakt, že má na sobě stále kabát a chodidla nazutá v teniskách.

Jen jsem upřel pohled před nás na vysoké dřevěné poschodí.
Stačí po něm jen vyjít a zamířit rovnou do místnosti, kde se mi odvděčí za záchranu.
No važně, nebýt mě, leží v tuto chvíli před školou v kaluži krve.
Krev..

„Zlato? Jsi už doma?!"
Leknutím jsme se oba ohlédli bokem do vzdáleného průchodu od kuchyně. Ze které hlas vyzněl.
„Nechceš přihřát oběd?"
Ženský hlas se zdál být blíž než před chvíli. Tuším, že se jedná o jeho matku.
Takhle mě tu vidět nesmí.

Hned co jsem u jídelního stolu spatřil její postavu, rychle jsem nás ukryl za roh tak, aby jsme jí nebyli na dohled.
Jungkookie kňučel čimdál hlasitěji, chce mě snad ten zrádce prozradit?!

Silou jsem ho přirazil zády na stěnu, a přitom stále nechal dlaň na rtech toho anděla s růžky.
Natiskl jsem své tělo na jeho a horoucně se ponořil do kakaových očí.
Taky jsem si povšiml jiskřičky strachu, jenž mu v nich září s pomocí nashromážděných slz.

„Teď mě pozorně poslouchej."
Ztišil jsem hluboký hlas na šepot a dotkl se svým čelem toho protějšího.
„Budeš spolupracovat, jasný? Před tvou matkou, jakoby nic. Jsem jen tvůj spolužák a pozval jsi mě k vám na návštěvu."

Jedna lesklá slzička se pomalu sklouzla po rudém líci.
Slíbal jsem ji a poté věnoval polibek na špičku nosu.
„Pokud mě zradíš, očekávej krutý trest." S posledním slovem jeho hlavička ujmula souhlasu.

Odkryl jsem tedy dalň, aby se už mohl hluboce nadechnout kyslíku, a svěsil  ji podél těla.
Zarudlýma očima jsem párkrát kmital mezi ním a vchodem do předsíně.
Pochopil a s trhavým nádechem se rozešel dál.

Cestou do kuchyně, jsem mu byl neustále v patách.
Hned ale co jsme se ocitli na prahu, automaticky jsme své kroky zastavili.
Pozorně jsem sledoval jeho matku, jejíž bezchybnou pleť zdobil milý přívětivý úsměv.

Váhavě k nám došla a mým směrem se lehce uklonila. Přičemž ji kratší tmavé vlasy zakryly snad celou tvář.
Už asi tuším, po kom Jungkookie tu krásu zdědil.
Ze zdvořilosti jsem její úklonu zopakoval a nasadil falešný úsměv.

„Ahoj zlatíčko, tenhle milý kluk je tvůj nový kamarád?"
Zeptala se ho všetečně při vroucném objímání.
Hnědovlásek s přetvařovanou radostí ztěžka přikývl a paži mi natáhl podél ramen.
„Nevím jestli slovo milý, je na správném místě, mami. Ale je to můj spolužák. Neboj, nezdrží se tu dlouho."
Mrkl na mě a já se zmohl jen na uchechtnutí.

Ten to ještě schytá.

~luv you~