Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

5.

Taehyung

Upřímě, té dívky mi není vůbec líto. Zavraždil jsem už ve svém životě tolik nevinných lidí, že jedna mladší osůbka ve mě už žádné emoce v podobě slz, nebo výčítků, nedokáže vyvolat.

I přesto, že od té situace uběhla zhruba půl hodina, cítím stále na svém drsném jazyku železitou pachuť krve.
Jako bych se jí neustále nedokázal nabažit. Nechápu to.
Jindy jsem na utišení svého hladu usmrtil tak dvě osoby. A teď?

Nejraději bych v tuto chvíli změnil směr a vydal se napříč nějakému nejbliššímu baru. Ve kterém bych udělal opravdu velký pořádek.
Nejraději bych se ještě teď otočil na patě a rozběhl se zpátky za dívkou, do té temné, a teď už vlastně i zhříšené uličky. A vysal z její rozdrásané tepny ještě poslední kapky krve.

Ale tuto činnost nevykonám hned ze dvou důvodů.
Za prvé, krev v jejím mrtvém těle za tu dobu už úplně vystydla.
A za druhé, mé nohy jsou na další kus cesty až moc líné.

Mám dojem, že spolu s mým věkem, roste i hlad a agresivita.
Za tu dobu co na této zemi přežívám jako chladnokrevný upír, jsem se opravdu hodně změnil. A ne zrovna k lepšímu.

Dnešní počasí mi přijde opravdu zvláštní.
Šedivé nadýchané mraky se postupně spojují v jeden celek a tím vzniká doslova černé plátno.
Jakoby slunce, schované za rozzuřenými oblaky, zatáhlo za jakousi šňůru a pokrylo celou oblohu černou oponou.
Alespoň doufám, že zítra jí odkryje a bílé mraky nám zahrají divadlo, ve kterém bude mít zářivé slunce hlavní roli.

Do svého nosu nasávám vůni zmoklých stromů jež mi lemují doslova celou kalužitou cestičku až k mé bránce.
Nádhera...
Nikdy bych ani nepomyslel, jak můžou promočené listy spolu s rozkvetlým lučním kvítím vykouzlit tak příjemnou voňavou atmosféru.

Sem tam na mě z vysokých větví, jež mi nad vlhkými stříbrnými vlasy tvoří přístřeší, popadá pár kapek vody.
Jindy bych se se zlostí, vyběhl domů ukrýt.
Nenávidím totiš déšť. Nemluvě o mých nadýchaných vlasech, které se následné zkrapatí a nedělá to vůbec nijak pěkný dojem.
Dnes mi to bůhví proč, připadá jako uklidňující dotek matky přírody.

_______________________________

Tak hluboce jsem se zamyslel a plaval ve vlastních myšlenkách, že jsem ani nepostřehl kde už se to nacházím.
Proto své kroky přeruším a na místě lehce potřepu hlavou do stran. Neboť tímto gestem odeženu všechny myšlenky a přenesu se zpět do reality, do tohoto dne, do této chvíle.

Nadzvedl jsem bradu vzhůru a pohledem se setkal s kovovou mokrou tyčí jejíž vzhled už za ta léta do čista zrezavěl.

Očima sjedu níže k hranaté klice a obejmu ji ve své bledé dlaní.
Je chladno, opravdu hodně.
Přesto nechápu, jak tu ostrou mrazivost kovu nemohu pocítit.

Nejspíše je to tím, že je celé mé tělo tak promrzlé, že další mrazivý dotek, semnou už nic neprovede.

Otevřením brány si tak odkryju vstup přímo k mému domu.
Do této chvíle neodolám pokušení, vzhlédnout k téhle velké vile a připomínat si ústřižky z minulosti.

Budova je zděděná po mé babičce. Kdysi dávno, před těmi sto lety kdy jsem neměl kam jít a kam se ukrýt, jsem šel zde.
Za svojí jedinou rodinou která mi ještě zbyla.

Rychlým mrkáním se snažím zaplašit slzy. Stačí si před očima vybavit její milý, lehce vrásčitý úsměv...a zmocní se mě silné emoce. Vždy mi říkávala, že by člověk neměl zbytečně plýtvat slzami kvůli minulosti. Snažím se tím řídit.

Tento vysoký dvou patrový dům je přebarvený do šedého odstínu. Dal jsem si s tím tu práci, neboť všechny zdi byly popraskané a svou nevšední bílou ušpiněnou barvou dělaly dost historický dojem.

Oken je tady požehnaně.
V každé z místností minimálně dvoje dvoukřídlá okna s dřevěnými rámy. Aby se mi do nich ale přes den nebo v nočních pozdních hodinách někdo nedíval, překrývají je z vnitřní strany černé dlouhé závěsy.
Hedvábné na dotek, a lesknoucí se při styku slunečních paprsků.

Na nic jsem nečekal a vydal se pomalým krokem ke dveřím.
Setkal jsem se s přímým pohledem na dřevěnou nalakovanou desku dveří a mezitím sáhl rukou do kapsy od mikiny.

Pouze jsem si povzdechl.
Zapoměl jsem si je nejspíše ve škole, nebo mi spadly cestou. Úžasné.
Protočil jsem s posměchem očima a následně je silně zavřel.
V mysli jsem si představoval přesně tu místnost, ve které bych se teď chtěl ocitnout.
Silně jsem zatnul pěsti a soustředil se.

Během sekundy jsem pod podrážkami bot ucítil jiný povrch než byl na schodech přede dveřmi.
Takový měkčí dojem.
Proto jsem rozevřel víčka a porozhlédl se kolem sebe.

S každé strany mě obklopují čtyři prázdné bílé stěny. Jediné co je zdobí jsou zastaralé černobílé fotografie z dětství. Mám je zarámované v elegantních dřevěných rámečcích a ke každé z nich přilepený nějaký citát.

Všechny fotografie jsem našel přímo nademnou. Na půdě, ve velké, staré zaprášené krabici.
Moje babička přímo žila tehdejším, moderním, fotografováním. Fotila vše co ji připadalo krásné a nebo vhodné na památku. Tedy naše rodina.

Nemohl jsem je tam jen tak nechat, aď se na ně dalších sto let práší, přišla mi to jako velká škoda. Tak jsou všechny vystaveny zde.

Mimochodem, tato menší místnost s jedním dvoukřídlým oknem, je má ložnice.
Moje úschovna, moje bezpečí kde se mohu vždy ukrýt a přemýšlet.
Brečet do měkkých polštářů, nebo se zachumlat do deky a pokojně odpočívat.

Já nespím, nikdy.
Pouze zavřu oči a nechám mé tělo na chvíli relaxovat. Stejně tak i mou mysl.
Normální člověk potřebuje k životu spánek, já nikoliv. Já ke svému životu potřebuji pouze jednu jedinou věc.
Lahodnou....rudou...sladkou...dodávající sílu...věc pro kterou zabíjím...

....krev...

~luv you~