Sedm

Nice to meet you

"Víš že tam nemusíš chodit Natalie?" Říká mi mamka mezitím, co si v kuchyni připravuji svačinu. Poslední dobou neřeší nic jiného než moji brigádu. Nelíbí se jí fakt, že bych měla někomu hlídat dítě, že prý mám na víc. Jenže nechápe, že mě to baví. Práce s dětmi každého věku mě neskutečně baví a chci se v tom postupně zlepšovat a vzdělávat.

Nikdy víc jsem si nebyla tak jistá, jako tímhle rozhodnutím. Přesně proto je to poprvé, co dělám něco, s čím moji rodiče nesouhlasí. Nechtějí, abych šla tímhle směrem a přesně proto se mě ještě naposledy snaží zlomit. Jenomže já jsem rozhodnutá už od momentu, kdy jsem se o téhle nabídce dozvěděla.

"Vždyť se nemusíš nechat ponižovat tím, že budeš hlídat nějaké dítě. Jestli chceš, můžeš jít pracovat k tátovi. Nebo nemusíš jít nikam, peněz máme dost." Říká mi a chytá mě za ruku. Tahle slova mě donutí položit nůž a otočit se na ní. Nevěřím totiž, že to vůbec dokázala vypustit z pusy. Jenže ona na mě kouká pohledem, který mě přesvědčuje o tom, že to myslí naprosto vážně.

"Mami už je to tady zase. Práce není ponížení, to zaprvé. A za druhé moc dobře víš, že já tam půjdu i když se ti to nelíbí, protože tímhle jsem si konečně jistá. Navíc nejdu dělat nic špatného, jdu jen hlídat jedenáctiměsíční dítě." Oponuji jí a skládám si věci do batohu. Ona na mě jen kouká a když vidí, že odcházím bez jakéhokoliv nezájmu, naštvaně si vezme počítač a odchází nahoru.

Nevím, co ji na to mám říct. Není mi příjemně, když mi vlastní rodiče vymlouvají něco, co mě baví. Není mi dobře z toho, že se mě snaží přesvědčit o tom, že je práce něco, co nemusím dělat, protože máme dost peněz. Nechci sedět doma s dětmi na krku a litovat toho, že jsem si nesplnila vlastní sny. Nelíbí se mi představa toho, že jsem závislá na klukovi.

Po cestě přemýšlím nad tím, co na tom mojí mamce tak vadí. Co jí může vadit na tom, že se chci osamostatnit. Já si vážím toho, že bych mohla pracovat u táty, ale to není to, co chci v životě dělat. Já nechci obhajovat lidi u soudu, jako to dělají moji rodiče. Je mi proti srsti zajistit člověku, který někoho zabil, ten nejnižší trest. Nevyčítám jim to, protože každý člověk na téhle planetě je jiný a každého z nás baví něco jiného. Navíc každá práce je důležitá, jenom já asi nejsem člověk na studium práv.

"Dobrý den, už jsem tu." Říkám do telefonu po asi hodině cesty a vypínám motor auta. Sice mi dali adresu, ale nemám ani ponětí, kde to tady v těch barácích je. Přece jenom jsem holka z Kolína, takže Praha je pro mě takový Bermudský trojúhelník.

"Dobře, hned budu dole." Odpovídá mi do telefonu mužský hlas. Otevírám dveře od auta a vystupuji. Po chvíli na mě někdo volá a když se otočím, stojí tam muž okolo pět a dvaceti let v černých džínách, bílé mikině a mává na mě. Předpokládám, že je to on a rozejdu se jeho směrem.

"Já jsem Viktor Dundych, táta Emmy. Rád vás poznávám." Říká mi mile a natahuje ke mně ruku. 

"Já vás také, jinak jsem Natalie Černá, ale to už asi víte." Řeknu mu a on se zasměje. Podám mu ruku a potřeseme si jimi. Popravdě se mi uleví, když vidím, že je to normální člověk, teda ale aspoň prozatím, jelikož jsem měsíc poslouchala, jak to bude nějaký vrah nebo při nejmenším násilník, který mě bude chtít někde zakopat. Při téhle myšlence se musím pousmát, protože je rozhodně víc normální, jak moji rodiče, teda alespoň od pohledu.

Jakmile vejdeme do jejich bytu, stojí tam blondýna menšího vzrůstu. Hned jak mě spatří, usměje se a rozejde se ke mně. Snažím se jí podat ruku, ale ona mě místo toho obejme. No obejme je slabé slovo, spíš se mě snaží udusit.