Sedm

That is him

Už je to měsíc od našeho společného víkendu. Mezitím se toho stalo tolik. Krom toho, že se Hanka dala dohromady oficiálně s Danem a tvoří spolu ten nejvíc roztomilý pár, dali se dohromady i přes moji usilovnou snahu to nějak překazit Eliška s Borisem.

Nevím, jestli jí to mám přát nebo ji litovat. Možná, že se vážně změnil a to, co mi udělal byl jenom momentální zkrat. Zatím je s ním šťastná, co jsem si zatím všimla a vypráví o něm jenom v dobrém, tak snad jim to vydrží.

Na co ale můžu být pyšná nejvíc je fakt, že jsem se za ten měsíc poprvé vyspala s Dominikem. Povedlo se nám o jarních prázdninách vypadnout na dva dny na chatu, kde jsme byli asi měsíc a půl zpátky. Myslím, že se chata Rozárka stane místem, kde se snad jednou budeme brát, pokud se teda tak daleko dostaneme.

A jaký to bylo? Myslím, že slovo úžasný to nepopíše ani z jedné poloviny. Co je ale ještě lepší než samotný sex s ním a to že těch věcí moc není, je to, že jsem to zvládla. Že jsem se nezhroutila nebo nerozbrečela a dokazala jsem se přes to dostat. Beru to jako jednu velkou tlustou čáru za tím vším.

"Slečno Černá, zopakujte mi to, co jsem teď říkal." Vyruší mě učitel z mého vzpomínání. Nevím, jak si všimnul, že nedávám pozor, ale zrovna u tohohle učitele mě to nepřekvapuje.

"Já..já nevím, co jste říkal." Proberu se a sklopím provinile hlavu. Nevím proč, začnou mi cukat koutky. Popravdě mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Za poslední dobou jsem nějak přestala respektovat lidi, kteří si respekt nezaslouží. Přesně, jako spoustu učitelů, kteří jenom buzerují, ale učit neumí.

"Ještě jednou a dostanete za pět." Řekne rázně a začne zase něco psát na tabuli. Tohle je přesně ono. Výhružky, výhružky a výhružky. Mám pocit, že to on má práci díky mě a především mojí rodině a bude tu na mě ječet, že nedávám pozor při hodině dějepisu, když on spíš uspává než učí? Nebýt mě a mého samostudia měla bych stejně špatně známky, jako většina třídy.

Moje myšlenky, ale zase směřují k Dominikovi. Myslím, že za ten měsíc jsem se do něj stihla zamilovat. A to je věc, kterou kdyby jste mi řekli před čtvrt rokem, tak se vám vysměji a doporučím vám psychiatra. Jenže já si vážně nemůžu pomoct.

Ráno, když se budím, myslím na jeho úsměv. Ve škole přemýšlím jenom nad tím, co zrovna dělá. A pokaždé, co ho vidím, nasávám jeho vůni, která mi tak moc chyběla. Večer když pak usínám, nepřemýšlím nad ničím jiným než nad tím, kdy ho zase uvidím. Celý den prostě myslím jenom na něj a když zrovna ne, tak spím. Takže jestli je tohle definice lásky, tak jsem v ní až po uši.

"Odpoledne jdeme s Borisem do kavárny, nepůjdeš s námi?" Ptá de Eliška šeptem v hodině. A já už teď vím, co ji odpovím. Nechci ji lhát, jako teď lžu všem kolem sebe, ale říct pravdu nemůžu. To nejde.

"Ne nemůžu. Něco už mám." Odpovídám jí. To, že jsem se přes to dokázala přenést neznamená, že teď s ním budu trávit každou chvíli.

"Už zase. Nechápu kam furt chodíš, ještě si s námi nikde nebyla. Jestli ti vadí, tak to prostě řekni." Zašeptá naštvaně. Myslím, že začínám být docela namydlená se svými výmluvami.

"Ne, tak to není, příště už vážně půjdu." Snažím se znít aspoň trochu přesvědčivě.

"Tak dobře no." Řekne uraženě a začne znovu vnímat výklad. Naštěstí zanedlouho zazvoní a já mužů vypadnout z tohohle ústavu. Díky bohu, dnešek je zrovna ten den, kdy se uvidím s Dominikem. Vidíme se většinou tak dvakrát až třikrát do týdne a někdy o víkendech.