Sedm

Let's do it

O týden později

Je pondělí a dneska má přijít Marek na doučování. Úplně nevím, co mě chce doučovat na dějepisu, ale když to mamce udělá radost, tak proč ne. Stejně potřebuji pomoct s další prací na dějepis, abych si tu pětku opravila.

Teda takhle, mám tam samé jedničky, takže bych ani dvojku na vysvědčení dostat nemohla, ale mamka řekla, že chce abych měla samé jedničky, tak to tak prostě bude. Nevím proč ji o to tak jde, ale nechci se s ní hádat.

"Nat, Marek ťuká, běž mu otevřít." Křičí na mě mamka z kuchyně, když sedím v obýváku a projíždím Instagram. Zvedám se a moje nohy mě vedou ke vchodovým dveřím.

Když otevřu stojí přede mnou Marek v šedém obleku, který mu krásně padne. Musím uznat, že mu to dneska vážně sluší. Normálně ho totiž vidím v nějakém svetru, což mu až tolik nesluší.

"Ahoj." Pozdraví mě a usměje se. V ruce drží růži, kterou mi následně nabídne a já si ji vezmu. Je to růže. Růže, která mě myšlenkami vrátí týden zpátky.

"Nat, můžeš mi vysvětlit, proč si ráno tak utekla?"
"Vyřídil a právě proto se tě ptám. Nechápu proč si do háje ráno utekla. Proč si mě ani nevzbudila a prostě zdrhla. Do toho ti celý den volám a ty mi ani nenapíšeš, abych věděl, že aspoň žiješ."
"Aha taky tady je ten problém."
"Takže tohle si o mě myslíš? Že mi jde o to tě vojet. Evidentně si mě za celou tu dobu nepoznala."
Slyším v hlavě jeho zklamaný hlas.

"Ahoj, děkuju, že si přišel. Mamka by mě jinak sežrala, kdybych si to neopravila." Vracím se do reality a pouštím ho dovnitř. Slyším, jak se zasmál mojí připomínce k mámě, ale radši nic neřekl. Po cestě do pokoje pozdraví rodiče, ale mamka naštěstí něco dělá, takže můžeme jít v klidu do pokoje, jakmile dám růži od něj do vázy, ve které ještě před pár dny byla růže od Dominka.

"Tak mi ukaž, co potřebuješ. Jen nevím, jestli tady nejsem zbytečně. Myslím, že by si to zvládla sama." Říká a sedá si na postel.

"I kdyby ne, tak se aspoň o něco víc poznáme. Přece jenom za půl roku jedeme na dovču." Říkám mezitím, co si beru notebook a vydávám se k němu. S vyslovením slova dovča si dám hodně záležet, abych na něj upozornila. Podle jeho vyrazí soudím, že ani on z toho nemá dobrý pocit.

"Myslím, že tě zbytečně obtěžuji, ale mamka si myslí, že by si mi mohl pomoci s projektem na téma Demokraci a její vývoj v Americe. Přece jenom se v tom aspoň trochu vyznáš. Nevím, proč jsem tohle téma schytala zrovna já, ten učitel mě musí nenávidět." Říkám mu trochu zoufale.

"Tak se do toho dejme. To zvládneme." Zavelí a já mu začnu ukazovat, jak to zatím mám. Chvíli  to studuje a nakonec z něj vypadne, že to mám hezky zpracovaný. Sice mi nakonec vytkne pár chyb, ale opraví je a i mě to ve výsledku přijde lepší. Každopádně se nám povede ten celý projekt dodělat asi za hodinu a půl a pak se zakecáme.

Většinu času mluvíme o jeho studiu na vysoké, ostatně jako vždy. Někdy naším tématem zabrouzdáme ke mně a k mému studiu, ale víceméně se nemáme o čem jiném bavit. Bavíme se, ale nemáme nic moc společného a nemáme si co říct.

"Tak co, vy dvě hrdličky?" Ptá se mamka, jakmile vejde do pokoje. Teda pravé slovo by spíš mělo být vřítila. Stojí mezi dveřmi a kouká na nás, zatímco já ležím na posteli a on sedí na židli.

"Coby, povídáme si." Odpovídám jí a ona se usměje od ucha k uchu ještě víc.

"Škoda, že vás musím přerušit, ale na stole je večeře." Řekne a odchází z pokoje. My se beze slova zvedneme a jdeme dolů, kde už je na stole  připravené jídlo.

"Povedlo se vám ten projekt udělat?" Ptá se mamka po chvíli, co jíme. Ta ženská je hrozně zvědavá, ale to já jsem taky, takže jí vlastně nemám ani co vyčítat.

"Je hotový." Odpovídám jí a beru si skleničku z které se chystám napít.

Pak se rozběhne debata jako obvykle mezi rodiči a Markem ve které já nemůžu nijak reagovat, protože nemám absolutně páru o čem se to baví, stejně jako vždy. Můžu být ale ráda, že mě do konverzace nezapojí, což mi umožní přemýšlet nad Dominikem, tak jak to dělám od té hádky.

"Já ho půjdu vyprovodit." Říkám rodičům, jakmile se Marek zvedá s tím, že už musí jít. Moje rodiče se s ním rozloučí a my se vydáváme k východu.

"Děkuju za pomoc." Děkuju mu. Jsem mu vážně vděčná, protože další pětku by máma nevydýchala.

"Není zač, rád jsem pomohl." Odpovídá mi a pomalu otevírá dveře. Můj pohled spadne k jeho zadku, který on má vážně dobrý. Jestli mám na klucích úchylku tak jsou to zadky. Pořádně vypracovaný a pevný zadky, to je moje.

"Víš, no já jsem přemýšlel, jestli by si se mnou...no...ehmm..nechtěla třeba někam zajít?" Ptá se mě a prohrabuje si nervózně vlasy. Moje hlava chvíli přemýšlí, ale nakonec dojde k závěru, že proč vlastně ne.

"Jo určitě." Říkám mu mile a sleduji, jak se mu na jeho ústech tvoří úsměv. Chvíli tam jenom tak stojíme a koukame na sebe. Myslím, že tohle trapný ticho známe všichni.

"Tak já ti nápíšu." Navrhuje a já zákývu hlavou na souhlas.

"Počkej, ještě něco." Rozjedu se směrem k němu. Evidentně nechápe, co chci udělat, ale já mám docela jasno. Obmotám mu ruce kolem krku a přitisknu své rty na ty jeho. Kdyby se mě někdo zeptal, proč to dělám, řeknu mu, že sama nevím.

Jakmile mu dojde o co mi jde, ropohybuje rty taky a vezme moje tváře do rukou. Nevím, jak dlouho se líbáme, ale trvá to věcnost. Po té nesnesitelně dlouhé době se odtrhne, rozloučí se a odchází.

Co ovšem mě vyděsí je to, že člověk s kterým jsem se líbala nebyl Marek, ale Dominik, teda aspoň v mé hlavě. Nevím proč, ale představovala jsem si Dominika. I když Markovi rty nebyly tak měkké jako ty Dominika a nebyla tam ta jiskra a chemie, jako jsem zažila před týdnem, tak v mojí hlavě byl prostě Dominik.

Myslím, že tohle bude těžší, než jsem si myslela. Myslela jsem, že ho z té hlavy dostanu mnohem snáz, než to v realitě funguje.