Sedm

Suprise

"Natalie vstávej, nestihneš školu, copak nemáš nastavený budík?" Budí mě táta. V tu chvíli mi dojde, že mi ten blbý budík fakt nezvonil. Rychle vyskočím z postele a koukám na hodiny. Když vidím, že je 7:01, začínám panikařit.

"Já nevím, asi jsem ho zaspala. Nehodíš mě prosím do školy?" Ptám se táty. Je to moje jediná momentální záchrana. Normálně bych mohla jet autem, ale jelikož jsem včera jela kolem půlnoci domů, tak už u nás měli benzínku zavřenou. Nechápu proč jí tu nemají otevřenou 24/7, ale to teď nemá cenu řešit.

"Dobře, ale jen dnes. Víš, že Pardubice jsou úplně na druhé straně" Řekne a mně se uleví. Rychle utíkám do koupelny a vykonám svojí klasickou ranní rutinu. Pak už na sebe jen hodím bílou košili a červenou sukni a utíkám dolů.

"Já věděla, že ta brigáda přinese akorát problémy. Jestli příště zase zaspíš, tak tam nebudeš chodit. Tohle není možné, ještě si nikdy nezaspala. Takhle se zodpovědná žena nechová." Vyhrožuje mi mamka a kárá mě. Jak kdybych tohle nečekala. Místo další hádky radši dělám, že jí neslyším a odcházím za tátou do auta.

...

"Já už jsem myslela, že nepřijdeš." Říká mi Eliška, moje spolusedící, když přijdu do třídy za minutu osm.

"Jsem tak trochu zaspala." Odpovídám jí, jakmile si vyndám všechny učebnice na stůl. Tím jí i odpovídám na otázku, proč že jsem to vlastně málem přišla pozdě, která by se objevila do pár sekund.

"Jak to? Vždyť ty jsi za celých sedm let nezaspala. Co se stalo?" Ptá se mě s lehkým údivem a listuje v učebnici biologie.

"Včera jsem byla hlídat jedno dítě a protáhlo se to. Přijela jsem asi až o půlnoci." Odpovídám jí a sedám si, protože jsem fakt vyřízená. Tohle můj osobní rekord v době spánku, teda spíš NEspánku. Normálně už v půl jedenácté spím a v tuhle dobu jsem teprve vyrážela z Prahy.

"Proč si byla hlídat nějaké dítě? Já myslela, že budeš chodit pracovat k tátovi." Ptá se mě přiblble. Tahle otázka mě naštve. Proč bych nemohla jít na brigádu někam jinam, mimo kancelář.

"Protože mě hrabat se v papírech nebaví. To je to takový problém? Zníš jak moje matka." Vyjedu po ní. Popravdě jsem ani nechtěla být až tak nepříjemná, ale zaprvé, jsem unavená a můj mozek nefunguje. No a zadruhé, je to jako kdybych tu teď byla s mojí mámou.

"Tak pardon." Urazí se a odsedne si. Což je ve výsledku super, protože mám po zbytek dne klid. A ten já dneska po šesti hodinách spánku potřebuji. Po cestě domů mám v hlavě, jak si lehnu a budu jen spát. Haha, ale to jsem se přepočítala.

Když dojdu před barák, vidím červenou Audi. No a to může znamenat jen jedno. Máma opět pozvala Marka na večeři. Přesně proto se otáčím a jdu do nejbližší kavárny, která je odsud asi deset minut.

Potřebuji silný kafe, abych zvládla další příšernou večeři. Další hodiny a hodiny poslouchání toho, jak je Marek úžasný.

Abych ho nějak představila a vysvětlila o co jde bych měla začít s tím, že Marek je kluk, který dělá u rodičů ve firmě a studuje práva. A to je přesně ten důvod, proč se mi ho rodiče snaží dohodit. No možná bude přesnější slovo vnutit. Tenhle kluk ve výsledku není až tak špatný, jen nemluví o ničem jiném, než o jeho stáži u mých rodičů. My dva si v podstatě nemáme, co říct.

Po asi dvaceti minutách a dvou silných kávách si beru moje věci a vycházím. Za chvíli stojím před barákem a auto tu stále stojí, překvapivě. Odemknu a vidím jak tam sedí všichni pohromadě a jejich pohledy visí na mně.