Day 2

4.7K 173 5
                                    




"Dominiku!" Zakřičím na něj a hodím po něm sněhovou kouli, která ho zasáhne přímo do obličeje. Jeho výraz je pro mé škodolibé já úplné potěšení. Chvíli mu trvá než se se vzpamatuje, ale když mu to všechno dojde a otře si sníh z obličeje, rozběhne se mým směrem.

"Já ti dám házet po mě sníh." Křičí a já se snažím utéct. Chvilku se mi to daří, teda do doby, kdy cítím, jak mě chytá za boky a stahuje mě k sobě, což mě donutí zaječet. Krom toho má na obličeji výraz, který mě dvakrát neuklidní.

"Přestaň bojovat, stejně tě to nemine." Říká po chvíli boje nadšeně se smíchem a já sebou mlátím do všech možných směrů. Sice nevím, co se mnou chce dělat, ale dobře to nezní.

"Vidíš ten potok?" Zeptá se mě na potok, který je od nás vzdálený tak dvacet metrů a my jdeme přesně tím směrem. Přísahám, že jestli mě tam hodí, tak ho v noci udusím. Vždyť umrznu než se vrátím do chaty.

"Ne, ne, ne, ne. To neuděláš." Řeknu a zvednu hlavu, abych mu viděla do obličeje, protože je asi o třicet čísel větší než já.

"To si piš, že udělám." Řekne a znovu se rozejde. Jeho přesvědčeni mě docela děsí, společně s jeho pohledem.

"Vždyť jsem po tobě hodila jenom sněhovou kouli, nemůžeš mě hodit do studeného potoka." Vřískám a vážně se začínám bát toho, co bude.

"Dominiku, jestli to uděláš, tak odjíždím." Začnu mu vyhrožovat, protože začínám být zoufalá, podle toho, jak se směje.

"Neodjedeš, protože nemáš čím." Zasměje se sebevědomě a mně dochází, že jsem nahraná. Jak bych odsud asi chtěla odjet, když jsme někde na nějaké hoře, kam jsme museli vyjet a nejbližší civilizace je osud asi pět kilometrů?

"Ale možná by se s tím něco udělat." Řekne najedou a mě se aspoň částečně uleví. Protože pardon, ale je, jak na severním pólu a já se vážně nechci v téhle zimě koupat.

"Dobře, udělám cokoliv, jen mě pusť." Pronesu poraženě a cítím, jak mě pokládá na zem.

"Polib mě." Řekne a podívá se na mě. Ve mně to hrkne a nevím, jestli to myslí vážně. Já ho nebudu líbat. Obzvlášť když souhlasil, že sem pojedeme jako kamarádi, což byla pro mě záruka toho, že to na mě nebude zkoušet a neudělám nějakou hloupost. Vím totiž, kdybych ho políbila, spadla bych do toho znovu a to nemůžu.

"Já..já.. tě nebudu líbat." Protestuji a poodstoupím. Dominik se škodolibě usměje a znovu mě chytne. Chvíli se snažím vzdorovat a smířit se s tím, že prostě budu mokrá a budu vypadat, jak Anna z Ledového království, která šla s těmi zmrzlými šaty. Když si ale stoupneme k potoku a vidím, tu ledovou vodu, musím se sama sebe zeptat: Stojí mi to za to?

Tak mu dám prostě pusu a co? Vždyť přece jedna pusu mi nic neudělá. Jenže, co když do toho všeho zase spadnu? Co když pak zase budu líbat Marka, ale místo toho uvidím Dominika? Když už jsem se z toho všeho konečně dostala, nechci se do toho vrátit zpět.

"Dobře, máš to mít." Zakřičím nakonec zoufale, když už se přibližujeme ke břehu.

"To ti to trvalo." Řekne vítězně a položí mě. Sleduje každý můj pohyb, zatímco to v mojí hlavě vypadá, jak v ringu, kde se mezi sebou mlátí dvě moje části. Ta jedna říká, že ho mám políbit, protože to je to, na co jsem celý týden myslela. Jenže ta druhá mi říká, že to není dobrý nápad a že z toho zase budu špatná.

"Já čekám." Řekne, čímž přeruší můj tok myšlenek, díky čemuž se to rozhodnu udělat. Rozejdu se k němu a moje srdce začne bít jak o závod. Můj dech se zrychlí a já se vzpomenu na to, co tehdy říkal u něj doma. Na to, jak mě a moje tělo znal víc než já sama.

Celou tu dobu mě jenom pozoruje a na jeho tváři vidím úšklebek, za který bych ho nejraději profackovala. Cítím jak mě jednou rukou chytá za pas a druhou zvedá a zastrkává mi pramen vlasů za ucho. Můj pohled sklouzne z jeho očí k jeho rtům.

Chvilku se odhodlávám, ale nakonec to prostě udělám. Přitisknu své rty na ty jeho a v mém břiše, jako by se rozlétli motýlci. Ani nevím, kdo z nás první rty rozpohybuje, ale je to vlastně jedno. Všechny moje pocity jakoby se vrátily a já do toho, z čeho jsem se konečně dostala, padám znovu.

"Myslím, že bych měla jít udělat něco k jídlu." Zašeptám, když se odtrhneme z polibku a nemůžu si nevšimnout jeho zasmání.

"Co je, proč se směješ?" Zeptám se ho zmateně. Nevím, co je na tom tak vtipného.

"Protože kdykoliv tě políbím, utíkáš udělat něco k jídlu. Už by sis měla vymyslet něco jinýho." Řekne, když se rozejde do chaty dřív než já.

...

"Já se nudím." Říkám Dominikovi a koukám u toho do mobilu. Už tu totiž sedíme asi dvě hodiny od toho incidentu s pusou a nemáme co dělat. Ven se nedá jít, protože je tam vánice jak na Sibiři a wifi na seriály taky ne. Holt jsme ta závislá generace.

"Tak si to můžeme jít rozdat." Navrhne, díky čemuž se na něj nevěřícně podívám. Mám totiž pocit, že jsem špatně slyšela.

"Tak ne no. Ty přijdeš o to nejlepší, co si v životě mohla zažít." Řekne a na jeho tváři se objeví úšklebek. Nenávidím, jak umí být sebevědomý, ale už to k němu asi patří.

"A co když chci?" Zeptám se ho, když mě napadne plán, kterým mu vrátím to, co se stalo dneska. Spíš jen doufám, že se ovládnu a nerozdám si to s ním, jinak by vyhrál on a ne já. I když přiznávám, že je to lákavá nabídka, vyspat se s ním. Teda co? Ne není, protože neudělám přece to, co chce.

"Ty si opilá?" Ptá se mě a zvedne pohled od telefonu. Místo úsměvu, který měl na obličeji, spíš pomateně kouká. Položím knihu, co mám v ruce a rozejdu se jeho směrem.

"Ne nejsem, měla bych být?" Ptám se ho pobaveně a sedám si mu na klín. Chce tuhle hru hrát? Má ji mít. Krom toho, aspoň bude zábava, která už tu nějakou dobu není.

"Natalie, já nevím jestli je to ten nejlepší nápad." Vzdychne když se otřu o jeho klín.

"Vždyť si to sám navrhl." Šeptám mu do ucha a nemám absolutně ponětí, kde se tohle sebevědomí ve mně vzalo. Dokonce mu přikládám rty na krk a cítím, jak se mu zrychluje dech. Těší mě, že se mu to líbí.

"Kde se to v tobě bere?" Zavzdychá a skousne si si ret. Ptá se na otázku, kterou si sama neumím vysvětlit, takže to radši nechám bez odpovědi. "Do háje, tímhle mě ničíš." Zavzdychá znovu, když se mu znovu pohnu v jeho klíně.

"Já vím a tohle máš za ty dva dny tady." Zašeptám mu do ucha, pohnu pánvi naposledy a postavím se, aby to nedošlo do stadia, ve kterém bych se měla problém ovládnout..

"Příště už po mě nebudeš doufám chtít, abych tě líbala." Pronesu škodolibě a sleduji, jak se mu překvapený výraz mění na naštvaný. Při pohledu na jeho výraz mám pocit, že propuknu v hlasitý smích, protože zoufalost v jeho očích je znatelná.

"Ale no tak, takhle mě nemůžeš nechat." Řekne zoufale a já nakonec vybuchnu smíchy. Pohled na něj je totiž úplně dělaný pro pobavení.

"Sleduj a uč se." Pronesu, jakmile se odeberu pryč z obýváku. Za mnou se ozve pár nadávek a povzdechů, ale ty už nevnímám. Je mi totiž krásně z faktu, že jsem mu to vrátila i s úroky. Možná jsem mu to vrátila ještě víc, než bylo potřeba.

...

Tak jsem se vám jsem dneska rozhodla hodit ještě jednu kapitolu. Jsem teď měla trochu víc produktivní den, tak ať z toho máte užitek i vy.

SedmKde žijí příběhy. Začni objevovat