Sedm

Can we talk ?

"Je večeře." Vola mě mamka ze zdola na jídlo. Od té doby, co jsem se vrátila, mě krmí o sto šest. Říká, že "musím jist za dva", ale mám spíš pocit, že jim tak za deset lidí.

"Utíkám." Zvedám se z postele. Zaklapávam počítač ve kterém jsem do teď pracovala na eseji z Fyziky o něčem, čemu sama nerozumím. Nechápu proč to po nás chtějí, obzvlášť, když pak stejně řekne, že nemá čas to opravit a nestihne to zkontrolovat.

"Ahoj." Pozdravi mě tiše osoba, kterou jsem naposledy potkala v kavárně. Uznávám, naše setkání nebylo moc milé, ale na druhou stranu, to "rozchody" nikdy nejsou. I když jsme spolu ve výsledku ani nechodili. Nebo možná jo, jen mně to tak nepřišlo.

"Ahoj." Pozdravim ho ještě tišeji, než on. Nevím, jak mám reagovat a hlavně nevím, co všechno ví od rodičů. Předpokládám totiž, že už mu určitě něco řekli.

"Myslíš, že bychom si mohli promluvit?" Začne jako první. Nezní naštvaně nebo smutně. V jeho očích vidím naopak něco jako radost.

Místo odpovědi nervózně zakývám a vydám se nahoru. Marek mě následuje, díky bohu bez rodičů, kteří zůstanou dole.

"Si vážně těhotná?" Vychrlí na mě otázku dřív, než stihnu zavřít dveře. Přiznávám, tohle jsem nečekala. Obzvlášť ne takhle rychle. V hloubi duše jsem doufala, že to rodiče nechají na mně tuhle novinu.

"Ehmm, jo jsem." Přiznám. Nebudu lhát, z toho jsem se už vyléčila.

"Miluješ ho?" Zeptá se na další otázku. Jsem jak u výslechu, ale mám pocit, že si tohle zasloužím. A hlavně je to on, kdo si zaslouží znát pravdu. Pokud se mnou má ještě někdy promluvit, nedivím se mu, že chce vědět, jak na tom jsem.

"Nemám nejmenší tušení. Nedokážu se lusknutim prstu odmilovat. Nenávidím ho za to, jak se zachoval, ale nedokážu zapomenout na to všechno, co jsme spolu prožili." Sednu si na postel. Složím si hlavu do dlaní, aby nedokázal poznat, že se do mých oči nahrnuli slzy. Ještě je moc brzy, abych o tom mluvila, jakoby se nic nestalo.

"Předpokládám, že to je kvůli tomu dítěti?" Ptá se dál. Nevím, co je mu zrovna do toho, proč jsme se rozešli a absolutně nechápu proč se má potřebu na něj ptát, ale já mu na tohle odpovídat nebudu, tohle je mezi námi s Dominikem.

"Do toho ti nic není." Odpovím rázně. Jsem naštvaná, smutná a nepotřebuji se v tom šťourat. Myslím, že jsem mu to minule řekla dost jasně. Chci mu odpovědět, ale ne na otázky, na které si nejsem schopna odpovědět sama.

"Super, takže já jsem přijedu po tom, co ze mě uděláš blbce. Slíbím tvým rodičům, že ti dám ještě jednu šanci a zkusím to s tebou. A teď jsem ten zlej. Úžasný." Pronese ironicky. Jenže tímhle tónem ve mě nevyvolá výčitky svědomí, ale výbuch vzteku, který je o to horší, že jsem těhotná, protože hormony se mnou mlátí o sto šest.

"Já jsem se tě o to neprosila." Vyštěknu hlasitě. Mám pocit, že to slyšela i bába Nováková vedle, ale aspoň něčím bude její život zase zajímavý.

Na tohle mi Marek neodpoví, jen se hlasitě zhluboka nadechne. To si měl hoch uvědomit dřív, není to se mnou jednoduchý už od začátku.

"To je to s tebou stále tak složitý?" Snaží se zeptat s trochou nadsázky. Nemyslím si, že mě chtěl naštvat, ale i tak se mu to povedlo.

"Já nevím. Poslední dobou mám pocit, jak když mám umřít. Cítím se hrozně, v noci nemůžu spát a když usnu, zdá se mi o něm." Vysypu ze sebe snad všechny svoje problémy, které se poslední tři dny děly. Tak moc už chci být z tohohle venku.