Sedm

Bye bye

"Užij si to s Hankou a hlavně na sebe dávej pozor. Nejezdi rychle a kdyby cokoliv, volej." Loučí se mamka se mnou a objímá mě. A ano slyšíte dobře. Právě stojím před barákem, loučím se s mamkou, v Uberu mám sbalený kufry a odjíždím s Dominikem na týden někam na chatu. Já se to vážně chystám udělat.

"Neboj mami, dám si pozor. Papa." Loučím se s ní, zatímco si sedám do Uberu.

"Měj se." Říká a mává na mě. Auto se rozjíždí a mamka mizí v dáli. To a mě vede k faktu, že jsem to vážně udělala. Sbalila jsem si kufry a odjela. Co ale nesmím opomenou, což je ta horší část, je to, že si myslí, že odjíždím na lyže s Hankou. Tak zalhat jsem jí nějak musela. Nenechala by mě odjet na chatu s cítím klukem, jehož tělo tvoří z velké většiny tetování.

Jestli jsem se do teď cítila hrozně, tak teď se cítím ultra příšerně, přesněji, jak ta nejhorší dcera. Kde jsou moje zábrany a pravidla? Proč sakra lžu lidem, co v životě nejvíc miluju? Kvůli klukovi? Kvůli někomu, kdo před chvílí ještě ani nevěděl, jak se jmenuju?

Myšlenky na to špatný zaženu, protože i přes to, že tohle co dělám je špatný, tak se nemůžu ubránit pocitu štěstí. Vlastně bych i řekla, že se těším. Těším se na týden, kdy nebudu muset dělat věci, které se sluší, ale věci, co doopravdy chci.

Teď nechci aby to vyznělo špatně, protože svoje rodiče miluju a udělala bych pro ně všechno, proto i s tím Markem hodlám odjet, ale jak řekl Dominik: Za chvíli se z toho zblazíš. A to je přesně to, co nechci. Co je přece špatného na tom být šťastná a nedělat jenom to, co chtějí ostatní?

"Slečno jsme na nádraží." Přeruší mě řidič v mém přemýšlení. Donutím se vystoupit z vyhřátého auta do té neskutečné zimy a vyndám si kufr zauta. Na záda hodím lyže a vydávám se hledat Dominika s kterým jsem domluvená, že mě tu vezme.

Po nějaké době hledání Dominika objevím skupinu lidi, přesněji holek, které šílí. Jelikož už jsem prošla celé nádraží, tak je tohle ta poslední naděje, kde by mohl být.

Chvíli trvá, než aspoň polovina lidi odejde, abych ho spatřila. Stojí tam s nějakou holkou a další holka je fotí. Na tváři se mi objeví úsměv, protože takhle jsem ho ještě neviděla, ale to je účel tohohle zájezdu ne? Poznat, kdo je tenhle kluk doopravdy.

Když se Dominik s holkou vyfotí, rozhlédne se a všimne si mě. Upře na mě jeho pohled, což ke mně připoutá pozornost i holek kolem něj. Moje tváře polije červená barva a donutím se mu zamávat.

Na jeho tváři se vytvoří úsměv a zamává mi taky. Na tváři všech těch holek se pro změnu objeví taková nenávist, že bych přísahala, že mě na místě zabijí. Každopádně fakt, že se s holkami začne loučit a vydá se za mnou tomu taky nepomůže.

"Ty to fakt myslíš vážně?" Promluví nadšeně, když ke mne přijde a obejme mě.

"Kdyby ne, neslíbila bych to." Odpovím mu na jeho otázku a odtáhnu se z objetí, protože mi začne padat batoh. Co slíbím, jsem naučená dodržet, ať to znamená cokoliv.

"Počkej já ti pomůžu." Nabídne mi, jakmile si všimne, že už mi to všechno padá. Ono se to nezdá, ale já mám kufr v ruce, lyže na jednom rameni, do toho táhnu batoh na dalším rameni a v ruce mám lyžáky v pytli. Takže u mě to spíš vypadá, jak když se vydávám na severní pól.

"Díky moc." Poděkuji mu, když mu dám lyžáky s batohem, což způsobí, že se mi zase prokrví ruce, které už tak dvacet minut necítím.