Sedm

You were right

"Tak si přece jenom přijela." Řekne táta ve dveřích, jakmile otevře dveře. Vykouzlí úsměv na tváři, který jsem za posledních pár měsíců neviděla a obejme mě. Jsem ráda, že jsme se usmířili, i když to nebylo za úplně dobrých podmínek.

"Mamka něco vaří v kuchyni, tak běž za ní, já ti vezmu věci." Odtáhne se z objetí. Rozejde se k autu, ve kterém sedí Kája s kterou jsem se rozloučila radši v autě, abych ji nemusela seznamovat s rodiči. Měla bych, ale nemám na to moc náladu, takže jsme ty věci vyndali z auta a nechali je před domem.

V předsíni si sundám boty a rozejdu se dovnitř do domu. Krásně už to tu voní nějakým jídlem, které mi tak moc chybělo. Moje máma je výborná kuchařka a vždycky byla, takže není divu, že mi to chybělo.

"Ahoj mami." Řeknu skoro neslyšitelně. Ona mě ale i tak uslyší a otočí se ke mě. Nic neříká, jenom mě sleduje. Je to zvláštní, ale její oči se začnou lesknout, což je věc, kterou jsem snad v životě neviděla.

"Nestůj tam a pojď ke mně." Usměje se už s viditelnými slzami v očích a na konec rozevře ruce do širokého objetí. Tak, jak mi řekla, udělám a obejmuji ji. Všechny ty hrozné vzpomínky a hádky, jakoby se nestaly a mám pocit, že začínáme od znova.

"Prý si těhotná?" Zeptá se nejistě. Zakývám na souhlas společně s pohlazením bříška. V jejich očích se nemihne ani trocha vzteku nebo naštvanosti. Místo toho se objeví na jejím obličeji úsměv, ještě větší než před pár sekundami.

"Měli jste pravdu." Odvrátím pohled, aby neviděla, jak moc se mi lesknou oči. Je to moje chyba a můžu si za to sama. Vždyť i sny se mi pokoušeli říct, že to neskončí dobře. Cítila jsem to od začátku, jen jsem si to nechtěla připustit.

"Teď jo, ale nebudeš dlouho. Zlatíčko, věř mi, nevydrží vám to. I když ti to moc přeji, vidím, že to nemá budoucnost. Odejdi dřív, než bude pozdě." Řekne s úsměvem, pohladí mě po tváři a zmizí.

Teď už chápu, co tím myslela. Můžou sny předpovídat budoucnost? Protože se mi to právě stalo. "Než bude pozdě" mělo signalizovat dítě, které je momentálně na cestě.

"Hele, není to tragédie. Do školy budeš chodit, dokud budeš moct a na rok si ji kdyžtak pozastavíš. Pak se vrátíš a odmaturuješ." Pohladí mě po tváři. "My ti s tím miminkem pomůžeme, neboj se." Sjede rukama na moje, ještě nevypouklé těhotenské bříško. Už chápu proč si všechny těhotné ženy stěžují na to, jak jim všichni sahají na břicho. Ona to bude vážně pravda.

"Jen mi slib, že už se ním nebudeš vídat." Dodá prosebně. Myslím, že tohohle se vážně bát nemusí po tom, co mi řekl.

"Neboj, to nehrozí." Řeknu naprosto vážně. Tohle je věc, kterou bych už neudělala. Jak řekl, neměli jsme se potkat a nikdy mě neměl chtít.

"Super, holky si to vyjasnily a můžeme se jít najíst." Zjeví se táta s kufrem a taškou ve dveřích. Mamce pomůžu nanosit na stůl aspoň ty lehčí věci, které mě nechá vzít a všichni se společně najíme.

Vyprávím jim, co všechno se změnilo s výjimkou kluků a Dominika, tomu tématu se radši vyhýbám. Nechci působit nějaké rozbroje hned první den tady.

Táta mi pak vynese věci do pokoje, načež si pak jdu na chvíli lehnout. V mém pokoji se nic nezměnilo. Zůstal úplně stejný, jako jsem ho tenkrát opustila. Myslím, že tu ani neuklízeli, když jsem tu nebyla.

"Ťuk ťuk, můžu?" Ozve se najednou mamka zpoza dveří. Samozřejmě se okamžitě rozrazí dveře, protože proč by taky čekala čekala, než řeknu dále.