Sedm

I am so sorry

"Já bych si prosím dala zelený čaj a ten jablečný dort, který máte v nabídce." Usměji se na servírku mile mezitím, co jí podávám jídelní lístek.

"Já bych si dal prosím ten čokoládový dort a jedno Espresso." Poprosí ji mile taky a stejně jako já ji podá jídelní lístek.

"Tak povídej." Obrátím pozornost k němu, když servírka odejde a máme soukromí. Slíbila jsem Dominikovi, že se tu nezdržím a nerada bych to porušila. Stačila mi ta hádka včera.

"Kde bych úplně začal....Ehmm, chtěl bych se ti ještě jednou omluvit, neměl jsem se ten den opít, nebyl jsem ve svý kůži." Omlouvá se mi znovu. Přijde mi to úsměvný, i když by asi nemělo. Je zajímavý, jak se situace dokáže otočit ze dne na den, ale o tom jsem se už poučila sama.

"Hej mám otázku. Proč si to nepopíral, jako většina kluků? Jak to, že si tomu věřil a ani si se to nepokusil popřít?" Zeptám se na otázku, která mě tíží od toho incidentu na záchodech. Byl o tom přesvědčený, jako by si to pamatoval.

"Protože jsem se to jednou pokusil udělat, ale můj kamarád Jáchym mě tenkrát zastavil. Byl jsem na plech úplně stejně, ale pamatoval jsem si to." Přizná věc, která mi zastaví srdce. Věděl, že se o něco takového pokusil a stejně to udělal, jak do háje mohl pít znovu? To je tak nezodpovědný.

Boris si všimne mojí reakce a chytne mě za ruku, kterou ucuknu. Mám sto chutí se zvednout, ale něco jsem slíbila a tak to dodržím. Už jenom kvůli sobě to chci zvládnout.

"Proto jsem slíbil, že už se chlastu nedotknu. Přísahám, že mě nic v životě nemrzí víc, než tohle. Kdybych..." Říká, ale musím ho přerušit, tohle je totiž neskutečná hovadina. "Kdyby nebyly ryby, Borisi. Tohle už nevrátíš a nemá cenu přemýšlet, co by kdyby." Kroutím hlavou nad jeho omluvami, které jsou stále dokola. Tohle nikomu nepomůže.

"Místo toho se jdi třeba léčit. Tím, že přestaneš pít, tím to akorát potlačíš, ale nedostaneš to ze sebe. Dojdi si k někomu, kdo ti může pomoct." Navrhnu. Mezitím přinese servírka naši objednávku, což dá Borisovi chvíli na popřemýšlení o tom, co jsem řekla.

"Dobře, tak jo. Udělám cokoliv, co jde, abych to mohl nějak odčinit." Potěší mě jeho odpověď. Nevím, jestli něco takového exituje, ale určitě musí a pokud to bude znamenat, že mu pomůžou, jedině dobře. Nechci, aby takhle ublížil jiné holce. To mu nemůžu dovolit.

"Borisi, já ti nechci brát iluze, ale tohle už zpět nevezmeš a já na to nezapomenu. Děláš to, ale kvůli sobě a hlavně kvůli ostatním holkám, kterým by si mohl ublížit." Usmívám se na něj a srkám si horkého čaje. Nechápu, jak tu můžu sedět a bavit se sním o něčem takovém. Jak se do háje můžu o tomhle všem bavit s člověkem, co to způsobil.

"Já vím." Řekne. V jeho hlase slyším smutek a provinilost. Jeho oči se lesknou, což mě přesvědčuje o tom, že ho to opravdu mrzí.

"Myslíš, že mi někdy odpustíš?" Kouká z okna a ptá se na otázku, která zarazí i mě. Odpustím mu někdy?

Myslím, že jsem mu nějakým způsobem odpustila v ten moment, kdy mě držel na záchodech a odmítal mě pustit. V ten moment mi došlo, že ho to mrzí a to je pro mě ten ukazatel, že si člověk odpuštění zaslouží. Každý si přeci zaslouží druhou šanci, nebo snad ne?

"Myslím, že jo." Šťouchnu ho do ramene a zasměji se. Jemu se na tváři objeví úsměv taky a zakousne se do dortu, který vypadá vážně dobře.

Já Borise následuji a zakousávám se do svého dortu. Kdyby tu byl jiný dort než ten šlehačkový, dala bych si jiný, ale není, takže jsem nucena si brát tenhle. Nejsem úplně příznivcem jablečných dortů, ale tenhle rozhodně patří mezi ty lepší.