Sedm

You will not go there

"Tak já s tebou pojedu." Odpovídám poraženě, protože tohle řešení se jeví jako nejlepší řešení, bohužel. Jakmile tohle uslyší, pobaveně se na mě podívá a já začínám litovat toho, co jsem řekla.

"Super, tak za deset minut pojedeme." Odpoví mi a odchází někam pryč. Jelikož je takhle pozdě, tak mě deset minut vážně nezabije.

"Hej Natalie můžeš mi jít pomoct sem?" Volá mě Anička a já se za jí vydávám do kuchyně. Vidím, jak se snaží pro něco dosáhnout, ale je malá a nedaří se jí to. Když se přiblížím, natáhnu se a podám jí tu nádobu, pro kterou se natahovala.

"Díky moc." Poděkuje. "Víš, mohla bych s tebou ještě něco probrat?" Ptá se mě docela vážně a bojím se toho, co z ní vypadne.

"Jasně že jo, povídej." Řeknu jí a čekám na to, o čem se mnou bude chtít mluvit.

"Dávej si na Dominika pozor.  On se sice nezdá, ale než se naděješ  budeš mi tu brečet, že tě odkopl." Jakmile tohle řekne, začnu se smát. Představa mě a Dominika mě vážně rozesměje. Pochybuji, že zrovna on bude mít zájem o mně.

"Jak si na to proboha přišla?" Ptám se jí. Ona začne do misky přidávat zeleninu, kterou následně promíchá.

"Natalie, on by tě domu nevezl jen tak, věř mi, na to ho znám dlouho. Jen mi slib, že si na něj dáš pozor, protože nechci přijít o tak super chůvu." Říká mi a objímá mě. Chápu o co ji jde, ale tohle je věc, které by se měla bát úplně naposledy.

Za chvíli přijde Dominik, já se s holkami rozloučím a jdeme do auta, které není moc uklizené. Je to ale kluk, kterého zajímají dost pravděpodobně jiné věci, než je úklid.

"Nebude tvým rodičům vadit, že si doma takhle pozdě?" Začne otázkou, aby rozbil to trapné ticho.

"Moji rodiče nejsou doma, takže je jim to asi v celku jedno." Odpovím, když se auto rozjede. Můj pohled se přesouvá k němu, konkrétně znovu k jeho tetováním.

"Takže slušná holka, která utíká z domu, jakmile rodiče odjedou. To se mi líbí." Skousne si ret, jakmile se podívá mým směrem. Už začínám chápat slova Aničky, které k před chvil řekla.

"Na tom se ti nemá, co líbit." Pokusím se ho odpálkovat, aby pochopil, že nemá smysl tu hrát takovéhle hry.

"Slečna je nedostupná." Hvízdne, nad čímž protočím očima a zakroutím hlavou.

"To se normálně chováš, jako idiot nebo jenom dneska máš takovou potřebu?" Položím mu otázku, na kterou mě zajímá odpověď. Leze mi krkem už od momentu, kdy zabouchal na dveře, čím dál tím víc.

"Já jsem idiot za každý situace, což zjistíš časem." Přizná s přihlouplým úsměvem.

"Doufám, že se mi příště podaří vyhnout tvé osobě a ještě víc doufám, že nebudu muset zjišťovat, jestli je to pravda nebo ne." Opřu si hlavu o okénko, snažící se přežít cestu s ním.

"Neboj, udělám všechno proto, abychom se potkávali co nejvíc." Mrkne na mě. Je jako malý kluk, čemuž se ve výsledku musím zasmát.

Po půl hodině stojíme u mě před barákem a beru si věci. Co mě trochu znervózní je to, že před barákem stojí auto rodičů. Nevím, co tu dělá, protože mi říkali, že nakonec přijedou až v sobotu ráno, protože ještě něco musí vyřešit. Snad to není nějaké hloupé překvapení, které mají tak rádi.

"Hej, tenhle víkend máme show na Kladně, nechtěla by si tam se mnou sjet? " Ptá se mě, čímž mě  vyrušuje z mého toku myšlenek. Zarazím se a nejsem si jistá, jestli jsem slyšela dobře.