Sedm

THE END

*hudbu si když tak přesuňte na 00:45, lepší verzi jsem nenašla, omlouvám se. 😁*

Kašlu na nějaké přemýšlení a balím si věci. Jsem rozhodnutá za ním jet. Možná to jsou ty těhotenské hormony, možná je tam ještě láska k němu. Stejně, jako jsem dala druhou šanci Borisovi, dám ji i jemu. Lituje je toho a uvědomil si chybu.

"Co se děje?" Koukají na mě všichni nechápavý pohledem. Nejvíc však máma, která se mě taky zeptala. Sjíždí mě pohledem a mračí se tak moc, až se tvoří vrásky na čele.

"Musím za Dominikem. Chce se mi omluvit." Vysvětluji, proč že si to házím věci do batohu a připravuji se k odchodu. Celé tohle je totiž špatně. On je otec dítěte a ne Marek. Snažil se ale nikdy nebude Dominik. Nemůže být jako Dominik a já jsem byla blbá, že jsem věřila, že zvládnu přestat milovat Dominika a třeba se jednou zamilují do Marka.

"Cože?" Vyjekne Marek, který mi v ten moment vezme batoh z ruky. Dobře, tohle nebude jednoduché.

"Si hluchej? Jedu za Dominikem, chce se mi omluvit. Musím ho vidět dřív než si to rozmyslí." Vyjedu po něm nepříjemně. Chci si vzít batoh, ale on a nim ucukne. Mám takový pocit, že ho budu něčím praštit. Jenže, když to bude potřeba, klidně to udělám.

"Natalie, můžu si s tebou promluvit?" Procedí skrz zuby máma. Už zase má pohled, jak kdyby mě chtěla zabít.

"Co to sakra vyvádíš? Říkala si, že ho nechceš vidět a přísahala si, že se s ním už nebudeš scházet." Syčí vzteky. Mám pocit, že mě brzy zardousí nebo něčím praští a jakmile budu v bezvědomí, odtáhne mě do letadla.

"Já vím, ale napsal mi teď krásnou zprávu ve které se omlouval. Chce se mi omluvit a vyřešit to, neznamená to, že se dáme dohromady." Pokusím se aspoň trochu zlepšit situaci tím, že neřeknu celou pravdu. A zase jsme v situaci, že musím lhát. Je to tu znovu.

"Tak tomhle ani nepřemýšlej. Teď nastoupíš do letadla a zapomeneš na něj." Začne diktovat podmínky. Do teď jsem byla v klidu, teď už ale nejsem.

"A už je to tu zase. Neříkali jste náhodou, že s tímhle komandováním přestanete? Krom toho, je mi osmnáct a můžu si dělat co chci." Vracím se zpátky a beru si s nezájmem batoh od Marka. Odmítám se tu s nimi hádat, protože stejně nic nevyřešíme.

"Víš co nechápu? Proč máš potřebu ze mě dělat debila. Nejdřív si se mnou začneš a pak mě odkopneš. Teď mi dáš znova tu naději a znovu odjedeš. A já už toho mám dost. Takže jestli odjedeš, tak si u mě skončila." Vyštěkne Marek. Koukám, že má taky drápky.

"Fajn." Konstatuji a bez jakéhokoliv váhání se s vztyčenou hlavou vydávám pryč. Přijdu si, jak ten největší záporák na světě, ale vidina, že uvidím Dominka po tom, co napsal je silnější.

Nakonec na letišti nečekám ani tak dlouho, Kristýna dorazí asi za padesát minut, což není tragédie. Celou dobu si stejnak dokola čtu to, co Dominik napsal. Nechápu, jak zrovna něco takového mohl napsat, zrovna on.

"Tak si přece jenom neodletěla." Zasměje se Kristýna, když nastoupím do auta. Všechny holky jsou v Pardubicích, takže Kristýna byla poslední volba. Jsem neskutečně ráda, že mě vzala.

"Ne a už jeď, než si to rozmyslí jeden z nás." Popoženu ji. Kristýna na nic nečeká a rozjede se.

I když je cesta dlouhá asi hodinu s půl, mám pocit, jakoby to byla věcnost. Nemůžu to dávat za vinu Týně, ta naopak jede rychleji než by měla. Já už to chci mít jen za sebou. Nemám ráda tyhle hádky, obzvlášť potom, co napsal. Chci ho jenom obejmout a nemluvit.