Sedm

Who is she?

Další ráno se budím jen s jednou myšlenkou. Jsi si jistá, že to chceš udělat? Opakuje se mi v hlavě stále dokola. Vážně se chystáš s cizím klukem jet někam mezi opilý lidi?  Vážně se to chystáš udělat po tom, co se ti minule stalo? Ptá se mě moje podvědomý. Všechny myšlenky zaženu, potom, co mi v hlavě přeběhne scéna z toho večera. Vlastně ani nevím, proč to chci udělat. Jen už mě nebaví být ta, za kterou mě rodiče mají.

Nebaví mě to, že mi ve svých osmnácti letech rodiče dohazují kluka. Nebaví mě, že mi zakazují chodit někam, kde nedělám nic špatného, ba naopak pomáhám. Nebaví mě, že se ke mně chovají jako k pětiletému dítěti a vše mu zakazují. 

Zvedám se z postele a beru si do ruky telefon. Moje cesta směřuje do kuchyně, kde potkávám svoje rodiče. Táta sedí u stolu s novinami a jako vždy, má na sobě krásně padnoucí oblek. Mamka sedí pro změnu u pracovního stolu a čte nějakou složku. Poslední dobou nedělá nic jiného.

"Myslíte, že bych dneska mohla za Eliškou, máme rozdělaný projekt na zeměpis. A nevadilo by, kdybych tam třeba i přespala? " Ptám se rodičů. Oba mě změří pohledem, jakmile to dořeknu. Jelikož vím, že mi nevěří, vezmu mobil s bakaláři a ukážu jim, že tam v úkolech máme tenhle projekt.

"Tak dobře, ale ráno se nám ozveš až budeš vyrážet domů." Upozorňují mě. Přistoupím na jejich podmínky silným zakýváním hlavy, i přes to, že vím, že to není to nejlepší nápad a utíkám se snídaní do pokoje. Najednou mě telefon upozorní, že mi přišla zpráva.

Budu tam v 6, tak buď hotová. Čtu zprávu a začíná mě přepadat nervozita. Místo jakéhokoliv přemýšlení radši vytahuji notebook a začínám psát esej na dějepis. Za úkol máme napsat práci na libovolné téma, ale musí to mít dvacet stran. Nenávidím dějepis, ale ještě víc nenávidím eseje, protože jenom jedno století mi trvá vymyslet téma, které pak stejně ještě tisíckrát změním.

Když esej konečně dopíšu, podívám se na mobil. Mobil ukazuje 17:02 a mně dochází, že absolutně nejsem připravená, jako obvykle. Absolutně nechápu, jak jsem u toho mohla strávit přes pět hodin. Jediný za co můžu být ráda je ve finále to, že to mám hotové.

Rychle utíkám do sprchy a foukám si hlavu fénem. Jít totiž s mokrou hlavou ven by mě taky mohlo stát dva týdny v posteli a angínu k tomu.

V pokoji si pak vybírám, co si vezmu na sebe. Moje volba padne na dlouhé společenské kalhoty v tmavě modré barvě. Z dalšího šuplíku pak vytahuji volné bílé triko s krátkým rukávem.

Nezastavuj až u baráku prosím. Zaparkuj jak je vjezd do naší ulice. Píšu mu potom, co mi dojde, že když mě rodiče půjdou vyprovodit viděli by ho a došlo by jim kam jdu. Beru si ještě kabát, protože je venku pod nulou a být nemocná je to poslední, co potřebuji. Už aby bylo léto a mohla jsem nosit sukně a kraťasy.

OK, za pět minut tam jsem. Přijde mi za chvíli zpráva a já utíkám dolů ze schodů, div se nepřizabiju.

"Kam tak spěcháš?" Ptá se mě máma a její podhled spočine na mě. Tak, jako ráno sedí u nějakých složek kvůli práci.

"K Elišce, mám trochu zpoždění." Odpovídám u čehož si nazouvám tenisky. Ještě si vezmu z kuchyně balíček sušenek a dám si je do kabelky, co kdybych měla náhodou hlad, že jo.

"Užijte si to holky." Loučí se mamka a usmívá se na mě tak, jako se dlouho neusmívala. Já se otáčím a vycházím z baráku vstříc něčemu, co nevím, jak bude probíhat.

"Tak slečna slušná vážně jede, no já nevěřím svým očím." Přivítá mě Dominikův jízlivý hlas. Já se na něj falešně usměji a sednu si do auta.