Sedm

You don't deserve it

"Promiň, zdržela mě učitelka." Říkám Aničce po tom, co mi otevře dveře. Jak já nenávidím, když přijdu pozdě. Jsem na místě radši o půl hodiny dřív, než abych přišla o minutu později. Jsem tak trochu blázen, přiznávám, ale asi to patří k mému znamení.

"To nevadí, stejně ještě musím Emmu dokrmit. Jinak jsem moc ráda, že si přišla. Ani netušíš jak." Děkuje mi a objímá mě. Vidím na ní, že jí vážně není dobře. Má kruhy pod očima a je celá bílá.

Hned po příchodu obýváku vidím, jak Emma sedí v židličce a v ručičce má lžičku s příkrmem. Jakmile mě spatří, začne máchat rukama a natahovat se mým směrem, přičemž se se jídlo objeví úplně všude.

"Co to máš dobrého?" Ptám se jí, když si k ní sednu.

"Ham ham." Žvatlá. Jak tak na ní koukám, přísahala bych, že jsem roztomilejší dítě ještě neviděla. Vezmu si její lžičku a začnu jí krmit, protože takhle by toho moc nesnědla.

"Klidně můžeš jít, já jí dokrmím a uklidím tu bramborovou spoušť tady." Nabízím jí a snažím se zjistit, jestli je tu aspoň jedno místo, které není od brambor s mrkví.

"Tak já se půjdu převlíknout." Oznámí mi, zatímco já krmím toho malého ďáblíka. Emma totiž není dítě, které si sedne a v klidu se nají. To už jsem stihla zjistit za těch pár hodin s ní. Nakonec zvolím klasickou krmící taktiku, aka letadýlko. Po chvíli se vrátí Anička, jež mě ještě před tím než odejde proškolí, co má jíst a kdy ji mám dát odpoledne spát.

Po asi hodině hraní si s hračkami, dávám Emmu spát, jelikož tak zněl Aničky rozkaz. Emma se ze začátku trochu vzteká, ale nakonec po asi půl hodině usne, díky bohu. Pak už mě jen čeká uklidit tu spoušť v obýváku a sedám si s hrnkem kafe a knížkou. No a když už se konečně uvelebím, slyším, jak někdo zvoní. Ten dotyčný nemůže zazvonit jednou, ale musí zvonit jak magor. Přísahám jestli malou probudí, tak dostane takovou šlupku, že se z toho bude dostávat ještě další týden.

"Co se děje, hoří snad?" Ptám se naštvaně a otevírám dveře. Za dveřmi spatřím Dominika a znejistím trochu. Ten se zarazí, jakmile mu dojde, že jsem to já.

"Tak sorry no, je tu Anička nebo Viktor?" Vypadne z něj, jakmile se vzpamatuje.

"Ne nejsou. Viktor je bůh ví kde a Anička je u doktora." Oznamuji mu tiše, ale naštvaně.

"Aha, my jsme byli domluvený na něčem." Říká mi zaraženě. Nevím, co s tím mám úplně udělat, protože sama nevím, kdy přijdou, ale myslím, že to mu úplně nedochází.

"Tak já nevím, Anička by se měla do půlhodiny vrátit, tak tu na ní můžeš počkat. Budeš ale potichu, jasný?" Řeknu mu a přísně se na něj podívám, protože nechci, aby jí probudil a ona pak byla nepříjemná.

"Rozkaz pane." Řekne a zasalutuje, což mě donutí se zasmát. Pustím ho dovnitř a jdu si sednout ke svojí knížce a k hrnku konečně. Za chvíli slyším jak si sedá do křesla. Odtrhnu oči od textu v knížce a začnu zkoumat jeho tetování. Nechápu, jak se mu to může líbit. Vypadá to naprosto otřesně a krom toho ho to taky muselo neskutečným způsobem bolet. Neumím si představit, jak dlouho taková pavučina na krku nebo tetování na obličeji trvá nebo bolí.

"Co to čteš?" Vyruší mě z kritizování jeho osoby.

"Farmu zvířat." Odpovídám mu prostě a ukazuji mu obal. Přece jenom jsem ve třeťáku, takže maturitní četba už je takovou denní rutinou.

"Jak že se to vlastně jmenuješ?" Ptá se mě a mění téma. 

"Natalie." Odpovím mu jednoduše a snažím se vnímat text, co čtu. Když už se pak konečně začtu, začne někdo další zvonit jak magor. Přísahám, že budu vraždit jestli tu každou chvíli bude někdo zvonit jako magor.