Sedm

Give me 7 days

"Ty si možná svý řekla, ale já ne." Pokračuje dál a já se zastavím. Má pravdu v tom, že teď je na čase, aby řekl i on to svoje. Přiznávám, když teď o tom tak přemýšlím, byla jsem sobecká a nenechala ho to vysvětlit. Jenže ono se to líp řekne, než dělá. Navíc, ať řekne, co řekne, u mě to nic nezmění. Mám jasno v tom, co chci a můj názor nezmění.

"Hele, já vim že si o mě slyšela hrozný věci a přiznávám, dělal jsem je. To, co si slyšela od Aničky nebo Viktora jsem dělal a chci, abys to věděla. A taky přiznávám, když jsem tě viděl, první co mě napadlo bylo, jak hrozně rád bych tě dostal do postele. Jenže pak jsem tě poznal a nepřemýšlel jsem nad tebou jenom jako nad věcí, kterou bych po první noci odkopnul, ale jako nad někým s kým je mi dobře." Mluví a já na něj jen koukám , protože nevím, co mám úplně říct.

"Dominiku.." Přerušuji ho a zhluboka se nadechuji.

"Ticho, ještě jsem neskončil. Každopádně si říkala, že mě neznáš a nevíš, co ode mě čekat a tak jsem pro jednou zapojil svůj mozek a něco mě napadlo. Dej mi sedm dní." Navrhne věc, který úplně nerozumím.

"Sedm dní?" Ptám se ho zařazeně a úplně nevím, co tom myslí.

"Dej mi sedm dní, abys mě mohla poznat. Abys zjistila, že nejsem až takovej vůl, jak všude říkají. Prostě spolu odjedeme na týden na chatu. Jen ty a já a když mi po těch sedmi dnech řekneš, že to nepůjde, už mě neuvidíš." Snaží se mi vysvětlit a přimět mě k tomu, abych jela.

"Já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Já už jsem ti svoje důvody řekla a ty se nezměnily. Mám prostě rodiče, kteří jsou takový jací jsou a mám je ráda. Nechci jim dál lhát." Snažím se mu znovu vysvětlit svoje důvody. Pochybuji totiž, že mě rodiče pustí někam na týden, když všechny dovolené trávím s nimi.

"Takže radši budeš dělat to, co ti řeknou rodiče a život si neužiješ? Takhle se za chvíli zblázníš." Řekne zklamaně a poodstoupí. V jeho slovech je pravda, ale tohle vážně není tak jednoduché. On je cizí člověk, rodiče jsou moje rodina, nechci jim lhát a ubližovat.

"Ale takhle to není." Bráním se zoufale. Chvíli mě pozoruje a pak jenom zakroutí hlavou.

"A jak to je. Zatím jediný co slyším je, že tohle nemůžu a tohle nesmím. Uvědomuješ si, že je to tvůj život? Za chvíli ti bude jako mně, budeš litovat toho, co jsi neudělala, protože si dala na mámu a šla si na podělanej gympl." Vypadne z něj a mě dochází, že teď mluví o sobě. Já jsem slyšela, že má maturitu, ale že má zrovna gympl? Ten kluk mě překvapuje čím dál víc.

"Dobře, dobře, tak já pojedu. Ale jenom jako kamarádi. Abys věděl, že nedám jenom na rodiče." Odpovím mu jednoduše po chvíli přemýšlení, protože mi to zní ve finále, jako fajn nápad a taky vím, že kdybych mu tu šanci nedala, vyčítala bych si to pak hrozně dlouho. Navíc na hory jsem chtěla, ale rodiče tenhle rok nemají čas. Takže proč nespojit příjemné s užitečným.

"Po..počkej, ty vážně souhlasíš?" Zeptá se a do rozzáří se mu oči. Dámy a pánové, to je ta nejhezčí věc, kterou jsem za poslední dobu viděla.

"Jo souhlasím, ale budeš kontrolovat počasí, protože já už znovu nechci zmoknout." Odpovím mu na jeho otázku a začnu se smát, když si vzpomenu na to, jak to minule dopadlo.

"Rozkaz pane." Řekne nadšeně a obejme mě. Neodpustím si nasát jeho vůni o který se mi snad i zdálo. Tak moc jsem si přála tuhle vůni cítit znovu a konečně se mi to splnilo.

"Jo a ještě něco." Dodávám jakmile se odtáhneme z obejmutí.

"Poslouchám." Řekne a sedá si na gauč.