Sedm

Don't do it please

"Já si jdu už lehnout, jsem unavená."  Oznamuji partě, co sedí u táboráku. Už je dost pozdě a asi bych zítra nevstala. Oni si toho pravděpodobně stejně ani nevšimnou, protože jsou opilí. Absolutně nechápu proč jsem jsem chodila. Hmmm.. vlastně vím. Moje spolužačky mě přemluvily jít na stanování a já už teď vím, že příště si radši vezmu knížku a zůstanu doma. Já na ty party prostě nejsem.

Už konečně usínám, když cítím, že se mi někdo dobývá do stanu. Moc mu to nejde, ale dost se snaží.

"Špatný stan." Mluvím směrem k té osobě, protože já mám stan sama pro sebe, takže tu nemá nikdo co dělat. Osoba ale nepřestává a ignoruje to, co jsem řekla. Nakonec se stan otevře a já tam uvidím Borise. Ten, jakmile zjistí, že je otevřeno, vrhne se do stanu.

"Znovu ti říkám, že tohle není tvůj stan." Řeknu mu důrazně a sednu si. On ale nevypadá, že by mu to nějak vadilo. Chvíli si mě prohlíží a najednou vidím,jak se za sebou snaží zavřít stan. Jakmile ho zavře, začne se přibližovat a sápat se na mě. Ze začátku si myslím, že si dělá srandu, ale za chvíli mě tenhle pocit přejde.

"Co to děláš? Nech mě být."  Říkám mu a snažím se bránit, ale moc šancí nemám oproti sto kilovému klukovi.

"Neboj, bude se ti to líbit." Říká mi a stahuje mi triko. V ten moment jsem si jistá, o co se snaží. Začnu se bránit ještě víc, ale jednou rukou mi chytne ruce a tím je můj boj ukončen. Začne mě líbat a druhou rukou mě osahává. Začínám být bezmocná a panikařit.

"Nech mě být, mně se to nelíbí. Slyšíš? Nech mě být." V tenhle moment už cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Snažím se křičet o pomoc, ale nikdo mě neslyší, protože už evidentně všichni usnuli. Melu sebou ze strany na stranu a snažím se vymanit z jeho stisknu. On si na mě nakonec lehne a já můžu být ráda, že můžu dýchat.

"Ubližuješ mi tím, nech mě být. Já to nechci!" Vzlykám a snažím se ho ze sebe dostat.

"Nehraj na nedostupnou, já vím, že se ti to líbí ty čubko." Říká mi a dál mě osahává. Každým dotykem se mi hnusí víc a víc. Pak mi najednou začne stahovat kalhoty a já začínám být zoufalá. Snažím se kopat a bránit, ale on má větší sílu. Když ho konečně kopnu, naštve se a vrazí mi facku.

Než se z té rány stihnu vzpamatovat, tak cítím že je pozdě a nemá cenu se bránit. Není jemný nebo něžný, naopak je hrubý. V téhle chvíli už nemám sílu se bránit. Jen tam ležím a snažím se nevnímat tu bolest a to šílené ponížení.

Najednou se probudím celá zpocená rozklepaná a tečou mi slzy. Pořád to vidím před sebou, jakoby to bylo včera. Pořád mám před sebou to, jak jsem ležela a nemohla nic dělat. Jak hrubý a zlý byl. Ta vůně alkoholu z něj. Nechápu, proč se toho nemůžu zbavit. Proč se mi to furt vrací dokola a dokola, když je to už skoro dva roky.

Nakonec vstanu a jdu dolů do kuchyně, abych si udělala čaj. Dneska už totiž neusnu. Mobil mi ukazuje 4:17 ráno. Fakt perfektní, ještě že je zítra sobota. No vlastně dneska, že jo. Beru si hrnek a jdu si sednout na terasu, protože má za chvíli vycházet Slunce.

Moje myšlenky se vrací k té noci. A k tomu, co se dělo potom. On pak ze stanu odešel a ráno absolutně nevěděl, co se stalo. A já nikdy neměla na to, za ním jít. Oni byli vlastně všichni opilí a spali. A já jsem o tom nikomu nikdy neřekla. Nemohla jsem, nikdo by mi to nevěřil a navíc jsem o tom nedokázala mluvit. Nikdo neví, co se tu noc stalo, kromě mě a myslím, že je to tak dobře.

Jelikož jsem byla vzhůru vážně brzo, rozhodnu se udělat snídani pro všechny. Nakonec padne volba na palačinky, protože je s taťkou milujeme. Mamce se rozhodnu udělat ovesnou kaši a banánové lívance, protože si teď udržuje linii, jak ona říká.

Jestli je nějaká část dne, kterou miluji, tak jsou to víkendové snídaně. Miluji tu tunu jídla a to, že si sedneme a v klidu se najíme. Jenže já vstávám okolo desáté, takže jich moc není. Krom toho se taky těším, že bych jí jednou dostala přímo do postele, ale mamka nemá ráda, když jím v posteli, takže tohle nepřipadá v úvahu.

"Co to tu tak krásně voní? Doufám, že je to to, co si myslím že je." Slyším tátu na schodech. Já mezitím mažu už asi stou palačinku, protože jich táta sní asi tak sto. Palačinku mu dám na talíř a podám mu konvici s čajem.

"Stalo se něco, tohle se totiž nestává moc často, aby si byla takhle brzy vzhůru?" Ptá se mě zvědavě táta a směje se.

"Nic, jen jsem nemohla spát." Lžu mu, protože moji rodiče nic nevědí. Nechci to s nimi řešit, navíc by si mysleli, že si vymýšlím. Neumím si taky představit, že s tím jdu na policii a mluvím o tom s jiným chlapem. Beztak by mi na to řekli, že jsem si to vymyslela, kdyby to byla pravda, přišla bych přeci dřív, ne?

"Mamka spí?" Ptám se táty, abych věděla jestli jí mám udělat kafe.

"Obléká se, ale znáš to." Odpovídá mi a zakusuje se do palačinky.

...

"Ahoj, víš napadlo mě, že bychom mohli někam zajít." Nabízím Hance do telefonu, protože už jsme se vážně dlouho neviděli.

"Jo určitě, ale můžu až kolem páté hodiny. Máme nějakou sešlost s rodinou." Odpovídá mi do telefonu.

"Jo, tak v pět klasicky v kavárně?" Nabízím jí. Začínám se těšit na to, až jí všechno, co se za poslední dobu stalo, řeknu. Jsem zvědavá, co na to řekne.

"Okey, budu tam." Loučí se a zavěšuje. Jelikož jsou teprve dvě hodiny, tak si jdu ještě zaplavat do bazénu. Beru si na sebe moje oblíbené jednodílné plavky, protože postavu do dvoudílných nemám. Teď vím, že zním, jak taková ta holka, co to říká kvůli tomu, aby jí všichni tu postavu pochválili. Ale na mém břiše je velká jizva a já nemám ráda, když na to lidé koukají.

Po asi hodině koupání jdu do pokoje a začínám se připravovat. Na sebe si vezmu černou sukni a černý svetr. Kolem půl páté sedám do auta a vyrážím na naše oblíbené místo.

"Ahoj, omlouvám se že jdu pozdě, ale babička ještě něco potřebovala." Omlouvá se mi Hanka, když přijde asi o dvacet minut později. Já nad tím zakroutím hlavou, když se sedne ke mně, protože mi nevadí být sama. Nakonec jsem si mohla aspoň uspořádat myšlenky, které se poslední dobu točí jenom kolem mě, rodičů a Marka, který se mnou má odletět pryč na dva týdny.

Nakonec se zapovídáme a řešíme spolu všechno, co se za tu dobu stalo. Probíráme jak ji a jejího přítele, tak i mě a Marka. No víceméně řešíme hlavně mě a Marka. To mě dneska už asi po desáté přivede zpět k tomu, že za chvíli letím s klukem, kterého sotva znám, někam na ostrov.

***
Ahoj lidi, tenhle díl je trochu kratší, ale doufám ze vám to nevadí. Jinak teď budou díly vycházet víc, protože jsou prázdniny tak mám čas.