Sedm

Day 7

Ráno proběhlo všechno dost rychle. Povedlo se nám zaspat, takže nebyl čas ani na snídani a víceméně jsme se jenom oblékli a naházeli věci do auta. Musím uznat, že mi to bude chybět. I přes to, že jsem Dominika ze začátku chtěla zabít a štval mě, tak mi přes ten týden přirostl k srdci.

Teď už sedíme v autě a jedeme směr Pardubice, kde mě vyhodí na nádraží. Nakonec dovolil, aby mě Marek vyzvedl, protože mu došlo, že kdyby mě hodil před barák, došlo by rodičům, že jsem tu nebyla s Hankou. Někdy i já koukám, jak moc to mám promyšlený. Ani jeden z toho nejsme nadšený, ale má moje slovo, že se nic nestane. A hlavně Marek není typ kluka, který by byl nějak kontaktní.

„Přijedeš o víkendu?" Zeptá se najednou, čímž prolomí ticho, ve kterém už asi hodinu jedeme.

"Ráda bych, ale nevím jestli budu moct." Odpovídám mu, zatímco přemýšlím, jak zalžu rodičům, aby mě pustili. Myslím, že nebudou nadšení z faktu, že jsem celý týden pryč a teď odjedu ještě na víkend. Zase na druhou stranu můžu využít Elišky a jejího doučování.

"Tak mi pak dej vědět." Řekne a usměje se na mě. Dál už naše konverzace nepokračuje, protože přijíždíme do Pardubic. To víceméně znamená konec téhle srandy. Já začnu chodit do školy a on bude tvořit svoji hudbu. Když k tomu ještě přidám moje rodiče, kteří mě budou hlídat, tak to bude dost složitý.

"A nebo víš co? Přijedu. Ještě vymyslím, co jim řeknu, ale přijedu." Souhlasím nakonec s jeho návrhem, ještě před tím než zastaví na nádraží.

"Z tebe bude ještě větší lhář než byl ze mě v tvým věku." Zasměje se nad faktem, že mi lhaní nedělá problém. Ten kluk mě za poslední dobu změnil a udělal ze mě úplně nového člověka.

...

"Ahoj." Zdravím tátu na zpět a objímám ho, jakmile přijedeme domů. Doma už krásně voní oběd, který se vaří a máma stojí v kuchyni. Jestli mi něco chybělo, tak je to ten klid od vaření.

"Ahoj zlato." Zdraví mě máma, když mě spatří a usměje se. "Jak jste se měli?" Ptá se mě, zatímco míchá omáčku k obědu.

"Bylo to super." Odpovídám jí a myšlenkami se vracím k celému týdnu.

"To nemyslíš vážně, že jdeš do sauny bez prostěradla?" Směju se a moje tváře polívá červená barva, když se Dominik rozejde do sauny nahý.

"To nemyslíš ty vážně, že jdeš v prostěradle?" Napodobí můj hlas, když mě sjede pohledem. Nehodlám si to prostěradlo sundat za žádnou cenu.

"Dominiku já nevím jestli ti to někdo někdy řekl, ale do sauny se chodí v prostěradle, nebo tak chodí aspoň lidi, vychovaný lidi." Vysvětluji mu, když kolem něj procházím s úšklebkem na tváři.

"Ty mě budeš pokoušet?" Zašeptá a cítím, jak mě stahuje ke zdi ke které mě přišpendlí . Začíná mi přicházet, že nic jiného neumí. Vzhledem k tomu, že pod prostěradlem mám pouze svoji pokožku, chytím si ho, protože nevím, co od něj mám čekat.

"Teď si sundáš to prostěradlo taky a půjdeš se mnou do tý sauny." Šeptá dál a jeho dech mi způsobuje husí kůži. Popřu v sobě všechny možné hormony a zakroutím hlavou na nesouhlas.

Nechci být před ním nahá. Na to se moc stydím, i přes to, co se TEN večer stalo. Stačí mi to, že to teď slýchávám každou chvíli, jak se můžu stydět po tom večeru. Tak se prostě stydím. To je toho.

Jedna z jeho rukou sjíždí z mého boku dolů po prostěradlo. Když se dostane pod něj, jeho ruka začne směřovat směrem nahoru až do doby, kdy se dostane mezi má stehna.