Sedm

I was an idiot.

"Vyhoď to z okna kurva." Zavrčí Dominik, když zazvoní budík, který mi tím oznámí, že je potřeba vstávat. Budík vypnu a vstanu z vyhřáté postele. Dá mi to hodně práce, protože být dva týdny mimo školu a pak se tam vrátit je docela horor, ale zvládnout to musím.

Dominik mezitím, co si dám sprchu a obleču se zase usne, čemuž se nedivím, protože šli zase spát docela pozdě. Já jsem tam samozřejmě seděla s nimi, takže je můj spánkový deficit docela dost velký.

Závidím mu to, jak spí i to, že se může válet, zatímco já musím do školy a další rok a čtvrt trpět.  Ale vybrala jsem si to a už to přece dostuduji. Když to zvládl Dominik, zvládnu to i já.

Po příchodu do školy na mě samozřejmě všichni blbě koukají, protože moc dobře vědí, co se tu stalo. Jenže místo jakékoli odpovědi na jejich šuškání radši sklopím hlavu a mířím do své třídy.

"Hej Natalie tak co, jak se žije bez prachů rodičů?" Slyším výkřik někoho, koho nedokážu rozpoznat podle hlasu. Hlavu ale odmítnu zvednout, jelikož si takový člověk moji pozornost nezaslouží.

"Kotrba dej si odchod a nech jí." Vyjede někdo, koho znám moc dobře. Můj krok se zrychlí, jenže mě osoba těsně před naší třídou chytí a odtáhne mě do na školní záchody.

"Do háje, Borisi nech mě být." Snažím se říct nejsilněji, jak jen můžu, zatímco se pokouším zvládnout svůj nával strachu, který proudí mojí krví.

"Neboj, nic ti nechci udělat, jen mě nech mluvit." Chytí mi ruce, kterými do něj buším. Má vážně sílu, což už jsem dokázala zjistit. Já se ale nevzdávám a bojuji dál. "Sakra Nat já ti nechci ublížit." Přirazí mě ke zdi. Nevěřím mu, už jednou mi ublížil a nehodlám být naivní podruhé.

"Tak mě pusť." Zakřičím. Chvíli mě pozoruje a nakonec mě pustí.

"Chci si s tebou promluvit o tom, co se stalo?" Vysvětlí už tišeji než před chvílí. Já s nim ale o ničem mluvit nechci. Je to pro mě uzavřená kapitola, ničí mě se k tomu vracet.

"A o čem?" Zhluboka se nadechnu. Nenávidím se za to, že jsem to Dominikovi řekla a upozornila jsem ho na to, kdo to je, ale tenkrát jsem prostě nepřemýšlela. Teď tu ale jsem a musím to s ním řešit, bravo Natalie.

"Chci vědět, co se stalo a napravit to. Tenkrát jsem nebyl ve svý kůži a byl jsem úplně na mol." Chytá se za hlavu a jeho ruce vjíždí do jeho blonďatých vlasů.

"To už nenapravíš. Navíc už je to jedno, protože jsem se přes to dostala." Zalžu mu, abych se ho zbavila. Nechci se sním o tom bavit a už vůbec nechci poslouchat jeho výmluvy. Znásilnil mě znásilnil, tady není, co řešit. To se nedá omluvit.

"Lžeš." Pousměje se, až mi nažene strach. Je hloupost, abych tu byla, tohle nemá cenu. Když se ale rozejdu, abych odešla, zatarasí mi cestu jeho ruka a nahne se ke mně.

"Kdyby si se přes to dostala, neklepala by si se strachy. Nepotila by si se a nebušilo by ti srdce. Takže si tu koukej sednout a neutíkej, protože tohle musíme vyřešit." Říká potichu. Dobře, má pravdu, ale to nic nemění na tom, že za chvíli zvoní a já mám hodinu.

"Nic řešit nemusíme, to jenom ty to chceš řešit, protože víš, že si to do slova posral. Jenže to není můj problém, takže mi uhni z cesty a nech mě. Navíc, nejsi někdo kdo by mi měl rozkazovat a říkat, co mám dělat. Nezapomínej, že už se tě nebojím." Snažím se znít vážně silně. Sleduji výraz Borise, který se z naštvaného mění na pobavený, dneska už podruhé.

Jeho ruce se objeví na mých bocích a začne se přibližovat. Já naopak začnu couvat do doby, než narazím na koho jiného, než na zeď. Je vyšší než já, takže se začne sklánět a jeho obličej je od mého pár milimetrů.