Sedm

That's not the father

"Hej Natalie!" Slyším Radkův hlas odněkud. Nejsem schopna říct odkud, protože nic nevidím. Najednou cítím něčí dotyky a jemné plácání po tváři. Otevřu oči a s velmi rozmazaným zorným polem rozeznám, že je to vážně Radek, který nademnou klečí.

"Si v pohodě?" Uleví se mu, když otevřou oči, ale ne zcela. Jakmile se rozhlédnu, zjistím, že ležím na zemi. Absolutně nevím, co tu dělám a jak jsem se sem dostala. Poslední co si pamatuji je naše hádka s Dominikem a strašná bolest břicha.

V ten moment mi to dojde. To malý, co když se mu něco stalo? Slzy mi začnou setkat po tvářích a zakroutím hlavou. Nevím jestli jsem v pořádku, jestli my jsme v pořádku.

"Vezmu tě do nemocnice." Zvedne mě ze země do náručí a nese mě bytem ven. Kluci tu nejsou, takže aspoň nikomu nic nemusíme vysvětlovat a rovnou mě naloží do auta.

"Omdlela si?" Sedá si vedle mě do auta.

"Jsem těhotná." Vypadne ze mě, protože nechci chodit kolem horké kaše.. Nejsem v náladě, abych lhala a zdlouhavé mu něco vysvětlovala. Myslím, že tohle stačí.

"A šíleně mě rozbolelo břicho. Netuším, co se stalo pak." Zlomí se mi hlas. Dojde mu čeho se bojím a šlápne na plyn.

"Hej poslouchej mě. Všechno bude v pohodě. Jen se ti trochu udělalo špatně to je celý. Za pár měsíců tu s námi bude běhat malej prcek s palcem v puse." Hladí mně, snažící se mě uklidnit. Proč nemůže být Dominik jako Radek?

"Mně už je to jedno." Položím si hlavu na okénko. Právě mě opustil kluk, zrovna když ho potřebuji. Místo toho jsem tu s jeho kamarádem, který mi zachraňuje krk. Lepšího kluka jsem si nemohla vybrat koukám.

"Tohle neříkej." Pokusí se aspoň trochu mile usmát. Snaží se být v klidu, ale sám není. Nebo aspoň mě o tom nepřesvědčují jeho oči.

"Vždyť to Dominik stejně nechce. Šíleně jsme se kvůli tomu pohádali a on odešel. Takže i kdyby to dítě přežilo tak nebude mít tátu." Uvádím mu celý dnešek na pravou míru, zatímco parkuje u nemocnice, která je od nás vážně kousek, díky bohu.

"Tak bude mít dalších deset strejdů." Zasáhne za ruční brzdu. Vyskočí z auta a za chvíli je u mě beroucí mě znovu do náruči.

"Já jsem vyrůstal bez táty a podívej se, co ze mě dneska je." Podívá se mým směrem znovu. Má pravdu, tak bude bez táty. Protože někdy to nevyjde. Není v našich silách někoho přinutit zůstat.

"Posadím tě tu a půjdu pro doktorku, jo?" Položí mě na sedačku a rozběhne se k ordinaci. Něco řekne sestře a následně se zase rozjede pro mě. Odnese mě až do ordinace, kde mě znovu položí a až v ten moment spatřím paní doktorku.

"Tak mi to ukažte a zbytek vyřešíme potom." Usměje se mile. Zase mi na břicho nakape ten gel a začne mi dělat ultrazvuk. Jak kdybych dneska nebyla už jednou na sonu.

"Krvácela jste?" Ptá se a tlačí mi sonem do břicha. Zatřepu hlavou a ona se znovu začne soustředit na sono.

"Nemusíte si dělat starosti. Myslím, že vám stačí jenom něco na uklidnění a bude to v pořádku." Řekne s úsměvem a mně se uleví neskutečně moc, protože kdyby řekla, že není všechno tak, jak má, musela bych Dominika zabít, přísahám bohu.

"Takže je všechno v pohodě?" Ujišťuji se zatímco si utírám břicho kapesníkem.

"Ano, plod je sice hůř umístěný, ale to už asi víte. Stres nebo pohyb způsobili ty bolesti, ale jinak je všechno v pořádku. Necháme si vás tu ještě na pozorování, ale jinak se už nemusíte bát." Sedne si za počítač a začne tam něco psát. Radek mě pohladi po vlasech a obdaruje mě úsměvem. Měl pravdu, za par měsíců tu běhat špunt s palcem v puse.