Sedm

I need to be alone

Dominik odešel a nechal mě tu samotnou. Nechal mě tu, abych se mohla v klidu rozhodnout. Jenže ja místo toho, abych ten klid ocenila a byla šťastná, že se můžu v klidu rozhodnout, tak sedím v kuchyni a koukám do zdi. Snažím se to rozhodnutí oddálit a nejlíp se mu vyhnout úplně.

Mámu slyším, jak brečí v předsíni a nedokážu říct koho mám radši. Když se teď rozhodnu s Dominikem rozejít, opustím pak člověka, kterého miluju. Jenže když opustím rodiče, opustím svoji jedinou rodinu. Opustím mámu, která se o mě osmnáct let starala i když ne tak jak bych já chtěla, ale dělala to tak, jak nejlíp uměla. Opustim tátu, který se snažil dělat, co mohl i když se mi to někdy nelíbilo.

Navíc to nemluvím o faktu, že mi přestanou platit školu. Školu která je soukromá a až nedostanou peníze, vyrazí mě. A to je věc, kterou si nemůžu dovolit. Zkrátka i kdybych si napsala seznam plusů a minusů, Dominikovo jediný plus bude, že ho miluju a on miluje mě.

Tady už to není jenom o tom, co bych chtěla, ale o tom, co je potřeba a momentálně potřebuji vystudovat a začít pracovat.

Se slzami v očích jdu za rodiči oznámit, že Dominika hodlám pustit k vodě. Jdu udělat to, co jsem slíbila, že neudělám. Slíbila jsem mu, že udělám všechno, jenom ne tohle. Jenže láska k němu mě nebude živit a to si moc dobře uvědomuji. A myslím, že tohle si uvědomuji i moji rodiče, proto to udělali. Věděli, že dám přednost své hlavě před svým srdcem.

Vycházím do předsíně a zaposloucháván se do jejich konverzace. Táta uklidňuje mámu nějakými žvásty, když v tom zaslechnu něco, co mě vyděsí.

"Neboj zlato, ona není tak hloupá a rozejde se s ním. A až tak udělá, pošleme ji studovat do zahraničí, aby neměla potřebu se s ním scházet." Šeptá táta tak, abych to neslyšela, ale já to slyším až moc dobře. Potkačím vzlyk, který se dere na povrch a rozběhnu se do druhého patra.

Jakoby se ve mně všechno zastavilo. I přes to, že ho opustím jsem doufala, že to nějak uděláme. Jenže pokud mě pošlou pryč, budu mít smůlu. Maximálně si tak zavoláme a nakonec to skončí tak, že už se nikdy neuvidíme. Rodičům se podaří zničit i to poslední, co mám ráda.

Nepřemýšlím nějak extrémně nad tím, co dělám a vytahuji dvě cestovní tašky do kterých házím všechno svoje oblečení, které mám ve skříni. Ze šuplíku beru svoje učení, které k tomu přidávám taky, abych už se sem nemusela vracet. Nakonec běžím do koupelny, kde si seberu kartáček a další nezbytnosti, které k tomu házím taky.

Po asi pěti minutách mám všechno sbaleno, ještě to rychle prohlédnu a když jsem si jistá, že mám všechno, co potřebuji beru tašky a jdu dolů. Řekla bych ze spíš řítím tak moc, že to upoutá moje rodiče.

"To nemyslíš vážně?" Diví se táta a máma se znovu rozbrečí, když si dá dvě a dvě dohromady.

"Ano, stejně jako ty myslíš vážně, že by si mě poslal někam do zahraničí, abych už Dominika neviděla." Řeknu mu stejně ironickým hlasem. Takhle zlá jsem na ně ještě nikdy nebyla. Je mi z toho na nic, ale doufám, že se to v nich třeba zlomí.

"Ne nemyslíš, zůstaneš tady a přestaneš dělat blbosti." Ozve se máma. Vztek se mnou začíná cloumat a já mám nutkavost začít křičet. Nejdřív mi dají ultimátum a teď to vlastně potlačují.

"Protože jestli ne, už se sem neopovažuj vrátit. Školu si plať sama a opovaž se po nás něco chtít." Pokračuje ve vyhrožování. Všechnu lítost, kterou jsem vůči ni cítila je pryč. Rozplynula se jako pára nad hrncem, stejně jako respekt, který jsem k nim cítila.