Sedm

Dear Natalie

"Máš všechno?" Vstupuje do mého pokoje ještě jednou máma. Ujišťuje se, že je zabaleno všechno, co má být. Marek má přijet do pár minut. Nevěřím tomu, že po tom všem odjíždím. Na druhou stranu, odpočinek jsem potřebovala.

"Neboj se mami, všechno jsem to kontrolovala." Usměji se a zakroutím hlavou. Někdy je to vážně směšný, jak moc se teď starají, ale brát jim to nebudu.

Otevře pusu a zhluboka se nadchne, ale přeruší ji zvonek. Naštěstí je táta dole, takže dveře Markovi otevře on. Slyším, jak se zdraví a jakmile mi máma vezme kufr, vydám se za nimi.

"To těhotenství ti vážně sluší." Složí mi kompliment. Moje tváře v tu chvíli polije červená barva, i přes to, že to není něco, za co bych se měla stydět.

"Tak takovýhle kompliment jsem ještě nedostala." Obejmu ho, jakmile sejdu schody a on mi dá pusu do vlasů. Jako vždycky krásně voní a má krásné vyžehlenou košili, tentokrát je světle modrá.

"Vy dva cukrouši, radši toho cukrování nechte a Marku ty mi pojď pomoct tam dát ty její kufry." Zakroutí hlavou nad velikosti mých zavazadel. Mám dokonce dva kufry, což tu nikdo nechápe. Můj standart je kufr na týden a jelikož tam jedeme na dva, musím mít dva.

"Tak co, jak se těšíš?" Ptá se Mamka, když se vrátíme do obýváku. A myslím, že má dobrou otázku. Těším se tam vůbec?

Není to něco z čeho bych byla nadšená, ale myslím, že to je jediná věc, která mi pomůže. Pomůže mi odsud někam odjet a být mimo všechny ty starosti. Neřešit tohle a tam to, jen ležet na pláži a relaxovat.

"Jo docela se těším, jen jsem nervózní z letu." Jsem vážně hysterická a extrémně se bojím létání. V životě už jsem sice letěla, ale čím víc létám, tím víc se bojím, což je celkem paradox.

"Bando, odjezd." Zakřičí táta směrem dovnitř, čímž přeruší mámu, která chce něco říct. Tím taky zaskočí mě, jelikož jsem čekala, že tu ještě chvíli budeme.

Proto vystřelím, jak namydlený blesk nahoru do pokoje a sbalím si ještě nějaké věci do batohu. Jakmile se pak vrátím dolů, nikdo už tu není. Všichni jsou samozřejmě v autě a čekají, jak jinak, než na mě.

Cesta trvá asi hodinu a půl. Než samozřejmě najdeme parkoviště chvíli to trvá. A to nemusím mluvit ani o té době, než nám odbaví kufry, obzvlášť pak u mě kvůli dvěma zavazadlům.

Jelikož pak máme ještě spoustu času, stavíme se na kafe a povídáme si. Povídáme si jako za starých časů. Nechápu, jak se to za poslední dva týdny mohlo takhle spravit. Rodičům asi došlo, co všechno dělali špatně. Došlo jim, že jsem taky jenom člověk, co má sny a chce dělat co ho baví.

A popravdě, nemůžu si za poslední dobu stěžovat. Mám vážně pocit, jako kdybych se vrátila do doby, než si rodiče založili vlastní firmu a přestali se mi věnovat.

Jenže přesně v ten moment, kdy se zase ponořím do svých myšlenek mě probere telefon. Na displeji se objeví Dominikovo jméno, jako se to děje každou chvíli. Jako vždy jeho hovor ignoruji a snažím se zapojit do konverzace ostatních.

Vím, že bych mu už měla napsat a pokusit se to s ním ukončit. Neměla bych dělat, jako když mi nevolá, neměla bych ignorovat jeho zprávy. Jenže já nedokážu slyšet jeho hlas. Potřebuji to uzavřít v sobě a až potom budu schopna mu zvednout telefon.

"Hele, já bych to nechal na Petrovi, myslím, že..." Vyruší mě znovu z poslouchání telefonát, tentokrat však od Dana. Rozhodnu se i s tím nějak neobtěžovat.