Sedm

Day 6

"Víš, že tohle není slovo?" Ujišťuji Dominika při hraní Scrabblu, po celodenním lyžování. Snaží se mi vnutit, že je slovo hovno v slovníku spisovné češtiny.

"Je, já ho používám." Řekne mi tvrdohlavě a dává ho tam i přes můj nesouhlas, což je věc, která se mi na něm líbí. Dělá a myslí si věci, které se ostatním nelíbí, ale jemu je to jedno. Je mu jedno, že tím někoho naštve. Takže jestli se od něj chci něco naučit, tak je to jeho je mi všechno u zadku.

"Ty si šašek, to je hrozný." Zasměji se jeho smyslu pro nerespektování spisovné češtiny, zatímco radši přemýšlím nad slovem, které tam dám já. Jediné slovo, které tam můžu dát je sedm. Nevím, proč mám vždy tak blbý písmena a vždycky prohraji. On už má asi tisíc bodů a já jsem na tom, jako on před dvaceti minutami.

"Spisovný slovníku, je u tebe číslovka sedm povolena?" Ptám se ho po asi pěti minutách hledání dalšího slova, které bych mohla složit. Jenže žádné není, takže mi nezbývá nic jiného než ho tam prostě dát.

"Ano a dokonce je u mě ve slovníku to nejvíc bodovaný." Odpoví mi s úsměvem, který mě málem odzbrojí. Ale protože jsem silná žena, dokážu pohled odtrhnout a vyskládat písmenka na hrací plochu. Nepopírám, že mi to dá zabrat, ale zvládnu to.

"Tak to jsem ráda, protože už jsem byla smířená s prohrou." Projevím svoje nadšení a sleduji, jak vážně zapisuje dost vysoké číslo na papír. Jelikož ale nejsem moc expert přes čtení vzhůru nohama, nejsem si úplně jistá tím, kolik mi vlastně dal bodů.

"Sluší ti to." Řekne po chvíli, co mě pozoruje. Cítím a jsem si i naprosto jistá, že moje tváře zalívá červená barva. Samozřejmě si toho Dominik všimne, ale úsměv stihne zakrýt. Místo toho se zvedne, obejde stůl, což vyvolá na mém obličeji nechápavý výraz. On mě ale nakonec jenom vtáhne do objetí.

"Líbí se mi, že se červenáš tomu, že si krásná. Obzvlášť potom, co si včera tak hezky vzdychala moje jméno." Zašeptá a na mém těle se postaví snad každý chloupek. Jeho ruce, které mě začnou hladit po zádech, tomu taky nepřidají.

"A už si se rozhodla?" Položí otázku, které úplně nerozumím. Ono ještě aby jo, když se soustředím na jeho ruce a jeho teplý dech, který je vážně blízko, namísto toho, abych se věnovala tomu, co říká. Jelikož čeká na moji odpověď, zvednu hlavu, abych na to dvoumetrové stvoření viděla. Z mého výrazu pochopí, že moc nerozumím, o čem mluvím.

„Dal jsem ti přece slib. Pokud se po týdnu rozhodneš, že mě nechceš už vidět, neuvidíš mě." Vysvětlí mi, o co mu jde. Samozřejmě mi dojde hned, co myslí.

„Jo tohle myslíš." Pronesu a snažím se nahnat čas na rozhodnutí. Teda ne, že bych se rozhodovala mezi tím, jestli ho chci nebo nechci vidět, tam už mám jasno, ale spíš nad tím, jestli to má cenu. Na druhou stranu ale žijeme jenom jednou a zkusit bychom měli všechno.

„Já myslela, že po včerejšku spolu tak nějak chodíme." Odpovím mu nejistě. Nevím asi už toho rána, kdy mi řekl, že kdyby mu šlo o sex, nebyl by tu, mám zafixováno, že spolu chodíme.

„Myslíš po tom, co jsem tě udělal?" Položí mi otázku a moje tváře zase pokryje červená barva. Nevím proč mě tak trápí, když ví, jak to mám.

„Takže jsem vyhrál." Řekne nadšeně a můj nechápavý pohled se na mém obličeji objeví už asi po sté dneska.

„Nevyhrál, nehráli jsme hru." Odtáhnu se od něj, ale on mě zase zpátky vtáhne do objetí a začne mě hladit na bokách. Hladí mě šíleně jemně, ale zároveň mě drží pevně, abych mu neutekla. Ten kluk je prostě plný opaků, které se v něm bijí.

„Ale to říkáš, protože si prohrála. Dostal jsem tě a vyhrál jsem. Smiř se s tím." Poslední slova zašeptá. Už jsem vám říkala, jak moc ho vlastně nenávidím? Jak moc nenávidím, jak na mě působí? Jak nenávidím, že na mě sáhne a já ztratím nad svým tělem kontrolu?

„Nevyhrál by si, kdybych tě nenechala vyhrát." Hádám se s ním, jako malé dítě. Oba jsme stejně tvrdohlaví a odmítáme uznat pravdu toho druhého. Dominik ale zvolí lepší taktiku a začne se přibližovat. Mně se povede mu vytrhnout z objetí a začnu utíkat, co nejdál od něj.

„Ani to nezkoušej." Zaječím v běhu a on se řítí zamnou.

...

Dvě hodiny. Ano přesně tak dlouho už tu ležím a nemůžu usnout. Zítra ráno odjíždíme a já budu pěkně nevyspalá. Nechápu, proč po celým dni lyžování nemůžu usnout. Abych ale nebyla zase negativní, tak musím uznat, že mám krásný výhled. Přesněji, přede mnou leží spící Dominik a nebýt těch hrozivých tetováni, vypadal by jako miminko.

Místo převalování nakonec zvolím tu lepší volbu a jdu si do kuchyně udělat kakao. Sedám si s horkým hrnkem a přemýšlím nad tím, jak to bude až se vrátíme. Řeknu to rodičům? Budu jim dál lhát? Co se stane když na to přijdou? Vydrží nám to?

Na jednu stranu bych to hrozně řekla mámě. Vždycky jsem se jí svěřovala a ona mi sice po jejím, ale přece jenom pomohla. Jen poslední rok, jako by mezi námi byla bariéra. Nikdo na světě si neumí představit, jak moc ráda bych se jí o tomhle celým zájezdu rozpovídala a svěřila se jí.

Jenže strach mi to nedovolí. Což mě přivádí k otázce dva a tři. Když jí budu lhát a ona to pak zjistí, bude to velký problém. Takže jsem víceméně v začarovaným kruhu a budu ji muset lhát. Budu lhát vlastní mámě kvůli klukovi, do kterého začínám být nebezpečně zblázněná. To jsem ale dcera s velkým D.

Přes tohle všechno jsem ale nesmírně ráda, že jsem jsem jela. Tolik srandy jsem snad ještě nezažila. Dominik umí být nesmírně šikovný a chytrý stvoření a je s ním vážně sranda. Konečně po osmnácti letech mám pocit, že jsem sama sebou. Výjimkou je možná Hanka, ale jinak jsem byla vždycky tou kterou jsem měla být.

Ať už to byly rána a společné snídaně, dopolední lyžování a koulování, odpolední učení, hraní her a nebo večery, tak jsem se vždycky bavila. Nemůžu taky opomenout včerejšek a to nejenom proto, že to bylo něco nového a fakt dobrého, ale protože to byl první kluk, který na mě tímhle způsobem mohl sáhnout a já ho nechala.

Bylo tu více kluků, kteří se o něco pokusili, ale většinou se dostavil panický záchvat a já nemohla. Nemohla jsem po tom incidentu ve stanu. Jenom na to pomyslím, je mi špatně. Zkazil mi dost velkou část života něčím, o čem sám neví. Neví, že mě to ničí každý den. Že jsem týden po tom myslela, že svůj život prostě ukončím. Jak hrozně špinavá a neschopná jsem se cítila.

Po dopití kakaa tyhle myšlenky radši zase někde v hloubi duše udupám a vydám se za Dominikem do postele. Tentokrát už spí na zádech a jeho peřina je zkopaná na kraji postele. Ještě před tím, než si lehnu ho přikryji dekou a zalezu si k němu.