Sedm

I shouldn't let you go

"Myslím, že už bude spát." Slyším hlas sestry. Nespím, jen mám zavřené oči a snažím se usnout. Jenže moje hlava je plná myšlenek, takže spíš přemýšlím.

"Můžu se na ní aspoň na chvíli podívat?" Slyším velice známy hlas. Jak ten se sem sakra dostal a co tu pro boha dělá? Přísahám, že toho, kdo mu o mně řekl zadupu do země.

"Určitě, ale nebuďte ji, měla toho dneska dost." Zavře za ním dveře a dotyčná osoba si ke mně sedne. Dokonce mě chytne za ruku a začne mě po ní hladit.

"Neměl jsem tě nechat jít. Byla to chyba a teď si to akorát vyčítám. Když, ty si moje malý sluníčko a nechtěl jsem se o tebe s někým dělit." Otevřu oči, abych mu naznačila, že nespím.

"Dneska už prosím ne, nechci se hádat. Myslím, že jsme si toho řekli dost." Vytáhnu ruku z jeho sevření. Proč mi dneska lidi nedají pokoj? Proč zrovna dneska všichni musí něco řešit, já už nechci.

"Já taky ne. Volali mi z nemocnice, že si tady a já jsem si uvědomil, jak moc nám chybíš. Neskutečně jsme se báli, co se ti stalo a došlo nám, že tohle není dobře. Máma z toho skončila na antidepresivech a já z ní málem taky. Chceme ti znovu pomoct s být v tvém životě, pokud nám to umožníš. Je nám to hrozně líto a víme, že jsme se nechovali správně." Omlouvá se mi. Vytřeštím na něj oči, protože nevěřím tomu co říká. Oni toho litují? Oni si uvědomují chybu?

"Tati, já nevím, co ti na to říct." Sedám si na postel, abych na nej lépe viděla, protože postel je vysoko a židle je níž.

"Nic neříkej. Chápu, že je toho na tebe moc a netlačím na tebe. Jen o tom prosím popřemýšlej." Usměje se a znovu mě chytne za ruku. Tentokrát už neuhnu a chytnu ji taky. Nechápu, co se v nich změnilo, ale jsem rozhodně ráda. Tak moc mě to mrzelo a konečně mám pocit, že to zase bude dobrý. Bude to jako dřív a všichni budeme šťastní.

"Je tu někde ten tvůj? Chtěl bych se mu omluvit." Rozhlédne se po pokoji, ale nemá šanci ho najít. Ten už si to pravděpodobně rozdává s nějakou holkou, protože se mnou přece nemůže mít sex, když jsem těhotná.

"To asi těžko, myslím, že jsme se rozešli." Přiznám mu. Nechci lhát už, lhaní a předstírání bylo dost. "Já vím, říkal si to, měli jste pravdu. Udělal mi dítě a teď ho nechce." Utřu si slzu, která se skutálí po mé tváři. Prášky koukám přestávají působit a mně zase přestávají být věci jedno.

"To je mi líto zlatilčko." Obejme mě. Staré časy, jakoby se vrátily společně s tátou, který mi tak chyběl.

"Jestli chceš, můžeš se vrátit zpátky k nám. Pomůžeme ti s dítětem a budeš moc chodit do školy." Nabídne mi věc, která mi vyrazí dech. Nechápu, co se v něm změnilo. Z táty který mě pomalu vyhodil z domu je táta, který mě vezme zpátky i s dítětem, které mi Dominik udělal.

"Jestli teda chceš." Dodá.

"Samozřejmě že chci." Obejmu ho znovu. Můj den se zlepšil asi o milion procent nakonec. Nikdy bych neřekla, že se tohle stane, rozhodně ne teď. Neumím si představit, že bych na dítě byla sama, i když by mi kluci nebo holky pomohli.

"Tak já už půjdu, ať si můžeš odpočinout. Zavolej pak, jak to bude zítra, budeme tě s mamkou čekat." Ukončí objetí, jakmile se zvedne ze židle. Stejně tak se s ním rozloučím i já a uléhám už konečně ke spánku. Jsem už z dneška vážně unavená, bylo toho na mě dost.

Přijde mi totiž, že se na mě dneska všichni domluvili. Nejdřív mě vyděsí doktorka, že je něco s miminkem. Následně mě pošle Dominik na potrat a vzápětí pošle do háje i mě celou. Nakonec skončím v nemocnici ve které se mi Radek přizná k něčemu, co ho v noci pronásleduje a na toho nebylo dost, přijde můj táta ať se k nim vrátím a já to udělám, protože mě nenapadá jiná věc, jak se pomstít Dominikovi. Jsem jak malé děcko už od prvního momentu, které si to ale nehodlá připustit.