Sedm

Do you need help?

Na jeho displeji se objeví Máma.

Chvíli váhám, ale nakonec beru telefon a zvedám příchozí hovor. Na druhé straně se objeví šustění, ale nakonec uslyším hlas osoby, která dala Dominikovi život.

"Domčo?" Řekne paní milým hlasem, díky čemuž mi vyschne v krku. Nebyl to dobrý nápad a rozhodně to nebyl dobrý nápad teď, když zním, jak ufňukaná Uršula.

"Ehmm, tohle není Dominik, ale Natalie. Dominik šel ven nakoupit." Zalžu. Nebudu jí říkat, že jsme se pohádali, když chci aspoň trochu dobře zapůsobit.

"Kdo tam je?" Ozve se další hlas v telefonu, který patří klukovi.

"Nějaká holka." Odpoví mu mamka Dominika potichu, ale slyším to. Nechci radši ani vědět,  co si o mně musí myslet.

"Natalie, tady Natalie. Jsem Dominikova přítelkyně." Řeknu mile s úsměvem. Moje slzy zmizí a začnu se soustředit na něco jiného než Dominika a jeho blbou náladu.

"Počkej, ty si jeho holka? Jako opravdová s kterou chodí?" Zní překvapeně, čemuž se absolutně nedivím a zasměji se. "To je neuvěřitelný." Užasne a myslím, že si na to musí i sednout.

"Já už tě nebudu otravovat, ale myslíš, že by si Dominika přemluvila, aby přijel a vzal tě sebou, teda pokud to nebude problém? Dan bude mít narozeniny a Dominik už tu nebyl ani nepamatuji." Tahle otázka mě trochu rozesmutní, protože za celou tu dobu, co tu jsem, s nimi nevolal a ani tam nebyl. S Adamem se vídá, ale to je tak celé.

"Určitě, budeme tam. Napište mu datum a slibuji, že se tam objevíme." Zaměji se, když po rozloučení zavěšuji. Zvedám se z postele a jdu na balkon. Doufám, že ho tam někde uvidím, ale mám smůlu. Pravděpodobně šel do nějakého baru, tam se opije nebo rovnou zfetuje a přijde po čtyřech, ostatně, jako každou chvíli.

Moje prosby, aby příjem alkoholu zmírnil a všechny ostatní věci jako kokain, extáze, nebo jak tomu říkají a trávu přestal brát, neřeší. Já to zvládám přehlížet a už jsem si na to i zvykla. Možná měla babička v tom snu pravdu a měla bych odejít dřív než bude pozdě. Možná bych prostě za ním měla přestat lézt celkově a vrátit se k rodičům.

"Hej Natalie, si v pohodě?" Ozve se Radkův hlas někde za mnou. Otočím se na něj a roztáhnu koutky aspoň trochu do úsměvu.

"Asi jo." Vlezu z balkonu dovnitř, protože tam je stále zima. I když už je začátek května, tak ještě stále není večer teplo.

"Je to horká hlava, on se za chvíli uklidní." Sedne se na postel s úsměvem. Proč jsem si sakra nemohla vybrat někoho tak hodného jako je Radek? Proč jsem si vybrala a zamilovala se zrovna do toho s kým to je tak složitý?

"Možná měli rodiče pravdu, když řekli, že se ke mně nehodí." Přemýšlím nahlas. Radek mě obejme a já si položím hlavu na jeho rameno.

"Ale no tak, to bude dobrý." Utišuje mě. Hladí mě po zádech zatímco já jemom stojím a přehrávám si celou hádku od znovu v hlavě.

"A víš co, tohle nemá cenu, nebudu tu brečet kvůli nějaký hádce. Radši se půjdu najíst a pak se půjdu učit, protože toho mám tolik, že nebudu celou noc spát." Otáhnu se z objetí a usměji se na Radka. Tentokrát už to není falešný úsměv, ale úsměv odhdlané holky, která má dost toho fňukání.

"To jsou slova, který jsem chtěl slyšet." Zasměje se taky. Nebudu tu brečet kvůli klukovi, za to mi nestojí žádný kluk.

...

"Dane, myslíš, že by si mi udělal silný kafe a dal mi panáka vodky?" Zeptám se vyčerpaně po asi čtyřech hodinách učení. Mám toho už dost, ale učitelka na chemii mě zabije, jestli zítra nebudu mít to organické názvosloví hotové.