Sedm

Are you alive?

Kde to proboha jsem a co tu dělám? Probíhá mi v hlavě jakmile se probudím. Nepamatuji si absolutně nic, obzvlášť to, jak jsem sem dostala. Jediné, co mě uklidňuje je to, že jsem oblečená. Poslední, co si pamatuji je to, jak jsem se s vsadila s Danem, že vypiji kelímek koly s rumem na ex.

"Šípková Růženka vstala, dobré ráno." Říká Anička nahlas, což mi vyvolá bolest hlavy, jak kdyby mě do ní někdo mlátil lopatou. To ale nemění nic na tom, že se mi uleví, jelikož jsem taky mohla skončit bůh ví kde.

"Pššššššt. Nekřič tak!" Poučuji jí. Ona se jenom zasměje a vydá se směrem ke mě.

"Nic mi neříkej, nic si nepamatuju. Jen mi řekni, že jsem neprovedla nic hroznýho." Ptám se jí zoufale a doufám, že jsem nevyvedla hovadinu, které budu litovat. Jasně, že jsem se vůbec neměla opíjet, ale na rovinu, chtěla jsem jim ukázat, že nejsem malý dítě, aby se o mně museli takhle starat. Ve výsledku, když nad tím teď tak přemýšlím, jsem dokázala přesně to, co říkali. Jsem jak malý dítě, které by mělo být hlídáno!

"Já nic nevím, zeptej se Viktora. Ten tě sem včera přivezl a odvedl tě jsem." Odpovídá mi šeptem, ale i tak moje hlava puká. Jestli po dnešku vím něco jistě, tak to, že už se NIKDY neopiju, jakože vážně nikdy.

"Ty si vážně nic nepamatuješ?" Ptá se mě potichu se smíchem a sedá si na postel. Já jen zavrtím hlavou a schovám se pod peřinu.

"Na stole pak máš jídlo, kdyby si měla hlad. Viktor je s Emmou venku, tak se pak můžeš zeptat, co si včera dělala." Říká se smíchem víc nahlas, než by měla, přičemž slyším, jak zavírá dveře.

Po chvíli vstanu a vycházím z pokoje. Dochází mi, že jsem v druhém patře bytu, proto tenhle pokoj neznám. Moje kroky míří do koupelny, protože bez probuzení studenou vodou bych dneska asi nedokázala fungovat.

Po asi deseti minutách probouzení scházím schody dolů a vidím Aničku, jak něco vaří v kuchyni. Můj pohled ale upoutá stůl na kterým je prostřená snídaně. Přesněji vidím míchaná vajíčka s pečivem a dokonce tam leží i čerstvé koblihy.

"Dej si co chceš, ale opatrně na žaludek, věř mi, vím co říkám." Říká potichu, díky bohu, jinak by mi asi praskla hlava. Scházím schody úplně a sedám si ke stolu, kde je dokonce připravený Ibalgin, který já momentálně potřebuji, jak ryba vodu.

"Víš, já asi nemám hlad, mně je tak blbě, že jsem ráda za to, že neutíkám na záchod." Odpovídám jí a zapíjím u toho prášek.

"Já jsem si myslela, že nebudeš jíst. Jinak zvykej si, tohle je kocovina." Vypadne z ní se smíchem. Já se na ní jen nemile podívám a pokládám hlavu na stůl.

"Já si na nic zvykat nebudu, protože už nebudu nikdy pít." Říkám jí zoufale, ale smrtelně vážně.

Takhle se tam bavíme asi půl hodiny až slyšíme přicházet Viktora s malou. Chvíli je spolu sleduji a zjišťuji, že jsou spolu vlastně dost roztomilý. Viktor za chvilku Emmu předává Aničce a ta odchází do jejího pokojíčku.

"Řekni mi, že jsem nevyvedla nějakou hloupost, protože já si nic nepamatuju." Ptám se ho zoufale.

"No krom toho, že si konstatovala o Dominikovi, že jeho tetování jsou zatraceně sexy a o Radkovi si řekla před celou partou, že je to medvídek, kterého by si si vzala domů a mazlila se s ním, si nic moc neudělala." Vypráví mi věci, co jsem dělala a já nevím jestli se smát nebo brečet. Vážně jsem o Dominikovi řekla, že je sexy. No dobře, možná je, ale vědět to nemusí.

"Že si teď děláš srandu a nemyslíš to vážně?" Ptám se ho zoufale s prohrábnutím vlasů.

"Myslím a to dokonce jsem zapomněl na to, jak si tam svůdně tancovala." Dodává ještě na konec a já z něj cítím něco, jako vztek. Ještě aby ne, když se chovám jak pětiletý dítě.