Sedm

Who is this?

"Jsem doma." Ozývá se ode dveří chlapský hlas. Dominikův úsměv zmizí a v očích se mu objeví vztek. V rámci podpory ho chytnu za ruku na což on odpoví pevným stiskem.

"Koho to tu máme?" Dívá se na mě Dominikův táta. Sleduji jeho rysy a je to, jak kdybyych koukala na Dominika. Dochází mi, jak moc jsou si vlastně podobní. Ty oči, ten úsměv snad úplně všechno a to co nemá po tátovi, má po mámě. Je až neskutečný, co genetika umí.

"Dominiku, ty si teda umíš vybrat." Sjede mě pohledem, za který bych mu nejraději vyškrábala oči. Místo toho se jenom zvednu s úsměvem na tváři a podám mu ruku.

"Tati, tohle je Natalie. Natalie, tohle je táta." Vstane a představí nás. Jakmile pustím ruku jeho táty, chytnu pro změnu Dominika za ruku, abych ho aspoň trochu odreagovala.

"Koukám, že už jste to oslavili beze mě." Rozhlíží se kolem. Rozkrájený dort ho přesvědčí o tom, že jsme na něj rozhodně nečekali.

"Co čekáš, byl si celou dobu v hajzlu." Pronese posměšně Dominik. Jestli s něčím souhlasím, tak je to tohle. Je šest hodin večer a on teprve přijel, nevím co čekal. Věděl, že přijdeme a budeme slavit Danovi narozeniny, tak tu měl být.

"Doufám ze mě na chvíli omluvite, půjdu popřát Danovi." Zmizí stejně rychle, jako se zjevil. Absolutně vyignoruje Dominikovu poznámku, kterou řekl dost na hlas, ale asi je to tak lepší. Myslím, že by se tu dokázali i porvat.

"Nemůžeš být na něj tak hubatej, je to tvůj táta." Zakroutí hlavou nad Dominikovým chováním jeho mamka. Nechci se pouštět do jejich debaty, stejně jako Adam, který se zvedne a odejde si udělat kafe.

"Tak to by si mu měla vysvětlit, že to co udělal tátové nedělají." Zasměje se ironicky společně se zakroucenim hlavy. Nevím o co tu jde, ale rozhodně to není něco, do čeho bych se chtěla plést. Místo toho se radši zvedám a odcházím na vzduch. Ty dva se začínají hádat takovým způsobem, že si mého odchodu ani nevšimnou.

Čerstvý vzduch proudí do mých plic a pomáhá mi se uklidnit. Celý tenhle pobyt tady byl můj nápad a byla to akorát chyba. Neměla jsem se do toho montovat. Bůh ví, co se mezi těmi dvěma stalo a já tu jenom pomáhám dalším hádkám. Ono nestačilo, že jsem se rozhádala já s rodiči, já ještě musím to samé zařídit u Dominika.

"Co tu děláš tak sama?" Ozve se hlas člověka, který znám pár minut, ale i tak mi není příjemný.

"Snažím se vyhnout hádkám." Odpovím po pravdě, zatímco neodtrhávám pohled od chodníku.

"Víš nečekal bych, že si Dominik najde holku. Obzvlášť tak krásnou a inteligentní, jako si ty." Zalichotí mi. Jeho ruka se dotkne mých zad a začne pomalu klesat. Nevím o co tu jde, ale myslím, že mu nedochází fakt, že chodím s Dominikem a ne s ním.

"V tom případě Dominika podceňujete. Je stejně chytrý jako já, jen to neukazuje." Podstoupím od něj o dva kroky a otočím se k němu celému. Už chápu, proč se Dominik chová, jak se chová k jeho tátovi.

"Ale no tak, oba víme, že máš na víc." Přiblíží se o dva kroky blíž. Už mi tu začíná být vážně nepříjemně a přestávám se tu cítit bezpečně. Nechápu, o co tu jde, nebo o co jde jemu. Má tohle být nějaká forma hry? Má to být vtip?

Nevím proč má se svým synem takový problém a ani mě to nezajímá. Co už mi ale vadí, je že se ke mě stále přibližuje.

"Já už půjdu radši dovnitř." Rozejdu se směrem ke dveřím. Jeho ruka mě ale zastaví. Přísahám bohu, že se mě ještě jednou dotkne, tak budu zlá. Jediné, co mi bráni mu dát facku je slušné vychování, které on evidentně postrádá.