Sedm

You should go.

Někdy si tak říkám, jestli existuje osud. Jestli to, co se děje už máme někde napsané. Jestli je nějaký plán, který někdo napsal a mi ho jenom žijeme. Jestli máme při narození určenou lásku svého života a práci, kterou budeme dělat.

Nebo jestli to ovlivňujeme sami. Jestli tím, že jsem se rozhodla neposlechnout rodiče a jít hlídat Emmu jsem mohla poznat Dominika. Že jsem mohla poznat kluka, který mi ten život změnil od základu. Nebýt toho hlídání, potkali bychom se někde na náměstí v Pardubicích a ani bychom si nevšimli jeden druhého.

Z mých myšlenek mě ale vyruší ťukání na okno. Ano na okno. Je to zvuk, jak kdyby mi někdo házel kamínky do okna. Vstanu z vyhřáté postele asi v devět večer, což mě přivádí k faktu, že jsem si šla lehnout vážně brzy a koukám z okna. Nikoho tam nevidím, takže ho nakonec otevírám.

V moment, kdy okno otevřu ke mně přiletí další kamínek, který mě trefí do hlavy.

"Do háje, kdo tam je?" Chytnu si místo, kam mě kamínek nebo spíš kámen trefil a pozorně koukám, jestli tam vážně nikoho nevidím.

"Lociko spusť své vlasy." Zasměje se Dominik a vykoukne ze tmy. Místo radosti se mě spíš zmocní strach, že ho tu někdo uvidí. Moji rodiče právě sedí dole a koukají na nějaký dokument. Kdykoliv sem můžou přijít a najít ho tu.

"Co tu děláš?" Zašeptám. Nechápu o co jde, protože jsme se viděli ještě před pár hodinami. Sice jsme se nerozloučili v dobrém, ale mohl napsat nebo zavolat, myslím že bychom toho vyřešili víc než teď.

"To nemůžu navštívit svoji milou?" Zeptá se popadající se za břicho, přičemž mi něco nesedí. Tohle není on. Nebo teda je, ale rozhodně není střízlivý. Takhle se nechová a takhle rozhodně nechodí střízlivý člověk.

"Ty si pil?" Ptám se ho, když sleduji, jak se přibližuje. Borec jenom zakroutí hlavou a začne šplhat po stromě, který máme na zahradě.

"Co to do háje děláš?" Ptám se ho a už začínám pociťovat vztek. Bože proč si mi do života seslal takovýho blba, který ukončí všechno ještě dřív než to začne?

"Jdu za tebou nahoru." Začne se smát a chytá se parapetu mého okna.

"Tak to si nech zajít chuť, protože jestli tě tu rodiče najdou, tak jsme mrtvý oba dva." Říkám mu naštvaně a odstupuji od okna. Pro jistotu zamknu dveře a vracím se za Dominikem k oknu. Jenže než k němu stihnu dojít, je na venkovním parapetu.

"Zlato, nebuď naštvaná." Řekne když spadne do pokoje z okna. Začne se vrávoravě zvedat až se nakonec postaví a opře se o zeď.

"Ty si něco měl?" Zeptám se ho, ale víceméně zbytečně, protože je mi jasné, co mi odpoví. Možná jsem jen hysterická, ale co když se mu něco stane?

"Jenom jsem si trochu zahulil, ty toho naděláš." Odpoví mi rozevírající svoji náruč k objetí, ale já ho místo obejmutí chytnu za ruku a táhnu směrem k posteli. Kdybych ho mohla zabít, tak to udělám, ale to vězení mi za to nestojí. Navíc o to se postarají moji rodiče za chvíli.

"Dominiku pojď si lehnout." Snažím se dostat do postele, aby přestal mluvit tím svým dunivým hlasem a nepřišli sem rodiče. Už takhle nadělal dost hluku, který můžou slyšet rodiče. Ten ale z ničeho nic vybuchne smíchy a začne mě plácat po tvářích. Jsem vzteky bez sebe, ale přece ho nepošlu někam ven, že jo.