Shoe polish /FRERARD/

Motor oil

"Heej, Franku! Odkdy chodíš na tydle okázalý akce?" zavýskal někdo, kdo zrovna proplouval kolem a uštědřil přitom Frankovi takovou ránu do zad, že mu téměř vyrazil dech. Pro srovnání, byla to asi tak silná rána, jako mohli pocítit obyvatelé Pripjaťi při výbuchu čtvrtého černobylského reaktoru a také rána, jakou mě mí příbuzní zachraňovali od násilné smrti uškytáním. 

"Heh, tebe už jsem neviděl od střední, brácho, to jsou roky..." zazubil se Frank, když se svým kamarádem začal provozovat něco jako pozdrav. Takový ten typ pozdravu, který byl cool tak v roce 2008 - když vám bylo osm. A tehdy bylo taky cool slovo cool. Narozdíl od současnosti.

"Roky...jako myslíš dva roky?" zašklebil se podivně vypadající týpek v podivně zeleném, semišovém obleku, podle kterého bych ho zařadil někde do období - od osmdesátek po "oblečení mi vybírá mamka".

Začali si tam něco nadšeně štěbetat, takže jsem se rozhodnul trochu ulevit svému močovému měchýři a navštívit místní toalety. Snad budou ještě zapáchat do té míry, že mě natáhne jen jednou. Většinou zvracím až po třetím natáhnutí a nerad bych si dnes poskvrnil oblek, který jsem si velmi tajně půjčil z otcova šatníku, jelikož u svého kvádra nezapnu ani jeden knoflík. 

Netlousnu, rostu - aby bylo jasno.

Bohužel můj nedlouhý výlet byl zmařen nelidsky opilou osobou, která se mi skácela do náručí těsně přede dveřmi do sálu.

"Aáaaáh, Gee" zaskřehotal opilecky Dan a chytnul mě za kravatu, jako bychom sehrávali scénku z Macha a Šebestové a já hrál Jonatána. Akorát mám trochu méně blech - předpokládám.

"Cos to pil? Motorový olej?" ani na mě nemusel dýchat a táhlo to z něj jako z kdejaké ojetiny. 

"Tys-tys tam...ehh...se natřá-sal s tímm...klukem...heheh. Já vás pozor...pozoroval, ty dobytku!!!" zaskřehotal celý rozřehněný Dan a bouchnul mě do ramene. Asi mu při všem tom ethanolu nedošlo, že když vás někdo !opilého! podpírá, zřejmě není nejvhodnější jej udeřit. Ať už kamkoliv. 

"Dane, drž zobák, tohle nemusí slyšet všichni" snažím se ho pštít, ale hlavně se ho snažím udržet, aby neměl dětský romantický vztah s místní podlahovou krytinou. 

"Takže fa-kt?! Hehh, no...o, že budeš zrovna ty...buz--zna, to je fáákt hustý" začal se řehnit, jako by na tom faktu snad opravdu bylo něco vtipného a vypadal, že se snad chce zachytit saka jiného nebohého kolemjdoucího, aby ho mohl také obšťastnit nově nabytými drby.

"Fajn Dane, to stačilo...Jdem domů" sice mi to značně narušovalo mé večerní plány, ale přece jsem ho tady nemohl nechat, aby olizoval linoleum, nebo hůř - jiného nebožáka, který se bude chtít dostat na toaletu. A taky tady začal rozkřikovat věci, které nejsou tak úplně...publikovatelné.

"Nenenene, já ni-kam nejdu" začal protestovat, ale já ho chytil za paži tak silně, že spolupracovat prostě musel - mohl jsem ho tudíž vyprovodit ze sálu bez větších obstrukcí.

Fajn, zbývalo vyzvednout kabáty v šatně.

"Postav se tady ke zdi a stůj, dobře? Zajdu nám pro věci..." poučil jsem ho, ne že by to snad mělo nějaký efekt.

"Dobrý večer, číslo 45 a 63" nahlásím paní šatnářce, která se na mě znuděně podívá. Jasně, ruším ji od čtení zajisté poutavých románů z pera Rosemunde Pilcher. Ha - a to to byla žena.

"Padá vám tam...kamarád" upozorní mě, když vidí, kterak se Dan kácí k zemi a bere s sebou i odpadkový koš Algida a místní, notně povadlý fíkus.

"Já...moc se omlouvám, on má teď...těžké období" snažil jsem svého kamaráda obhájit, avšak sesbírat odpadky z koše a hlínu z fikusu jsem musel - omluva neomluva.

Nakonec jsem ho nějakým zázračným způsobem dotáhnul až k autobusu, který však - světe div se, v jednu hodinu ráno vůbec nejezdil.

"Nejbližší spoj nám jede...no...nikdy" tak jsem nebyl mezi nejstřízlivějšími, takže se mi malá čísla rozpíjela a tancovala mi před očima, jako by snad po tanečních měly ony a ne já.

"Tak to tady asi umřeme" začal hysterčit Dan - naštěstí už mu bylo trochu rozumět.

Na to jsem mu raději nic neřek a k jeho veliké nevůli ho dotánul až před dům jeho rodičů. Normálně je to od kulturáku půl hodinka svižné chůze, ale jelikož jsem měl osmdesátikilové závaží, trvalo mi to malinko déle. 

Asi tak o celou věčnost.

Když jsem šel domů - již bez zátěže, začal jsem přemýšlet, že bych se tam ještě vrátil. Ale vlastně jsem ani nevěděl, kdy to končí a navíc - co když ten kluk - totiž Frank, má někde nějakého nabíječe, který mi jednu ustřelí jen co se k němu přiblížím? Měl bych přestat považovat tříhodinový rozhovor za žádost o ruku.

Dávej si bacha, Gerarde nebuď blbej. Víš, jak to dopadlo s tvojí tetou.

Nedala si pozor a...

Teď má čtyři děti a hypotéku!!! 

PS: Zdravím a především děkuji těm lidem, kteří o sobě dali vědět, že žijou a třeba si to i přečetli.

Myslím, že tenhle příběh bude trvat ještě tisíc let, než se k něčemu pořádnýmu dostanu, takže...moment strpení.

Hezkej večer (nebo kteroukoliv jinou dobu, kdy tenhle piece of shit čtete)

She.