Shoe polish /FRERARD/

Taste buds

Fajn, tak když už mám za sebou svoji první pusu a mám dojem, že není od věci si jich na konto připsat ještě pár. Ani Frank nevypadal, že by se mu todle mé rozhodnutí nějak příčilo, takže jsme i nadále s notnou vervou třely naše chuťové pohárky o sebe a já se snažil si ten pocit co nejvíc zafixovat. 

Protože bylo dost možný, že se na mě tady panáček se vší úctou opět vysere a já pak budu čtrnáct dní brečet pod dekou a naříkat si, jak jsem byl hnusně zneužitej svým vlastním, neukočírovatelným chtíčem, který mi motal jazyk dohromady s cizími jazyky. 

Byla tam sice tma, ale stejně se občas stalo, že někdo prošel kolem, což pro dotyčného nemohl být příliš komfortní pocit, tudíž jsme se rozhodli přesunout někam, kde nás nikdo neuvidí.

"No paráda, co třeba tady?" Frank se zdál být už lehce rozvláčněný. Bohužel asi více díky alkoholu, než-li mou zásluhou. Dosedli jsme na vínově polstrovanou sedačkou kousek od vchodu do sálu - lidé co budovu opouštěli nás tudíž měli za zády a nikoho jsme nepohoršovali...teda do té doby, než si Frank začal hrabat rukou někde v úrovni rozkroku. Potom jsem slyšel zařinčet jeho kovový pásek. V tu chvíli to pro mě byl zvuk jako pro rakouské děti při průvodu Krampusů.

"Hele, to je proto, že jsou mi ty gatě strašně těsný, ne protože tě chci znásilnit" komentoval svůj počin, když si všimnul mého nadzvednutého obočí. Zřejmě má ty kalhoty ještě z dob, kdy na nižší stupni vystupoval se souborem "Kopretinka".

"Hele, seš moc fajn" zavrněl mi do ucha, když se svezl na moje rameno a zachichotal se jako bychom zrovna měli holčičí párty a já přines jahodovou zmrzlinu do milkshaku.

"Je fakt divný, že jsem si tě nevšimnul dřív" zavrtěl se a podíval se mi do očí.

Tohle už fakt není sranda! Vždyť mě zná!!!

Co to na mě zase hraje?

"Franku, ale vždyť jsme se...no už jsme se jednou potkali. Minule, na podobný akci. Trávili jsme spolu celý večer. A tančili. A pili" zadívám se mu do očí a čekám, že se začne huronsky smát, jaká je to bžunda, jak mě napálil a že to samozřejmě všechno ví.

"Cože?" škytne a napřímí se, aby na mě líp viděl. Vypadal že to myslí fakt vážně. Že fakt vůbec neví.

"Hele já...já, promiň. Asi si tě...nepamatuju" zakroutil hlavou a promnul si spánky, jako by ho najednou přepadla strašlivá migréna.

"Jakto, že nepamatuješ...? Vždyť jsi nebyl opilý. Nebo teda jo, byl...ale až ke konci, trochu a..." nechápal jsem to. Jak si mohl nepamatovat celý večer? To jako něco bere? Měl vyfetovanou držku máminýma práškama na vyrovnání se s menopauzou nebo co?

"To je jedno, neřeš to" najednou zněl divně utahaně. Jako bych, kdoví proč, narazil na nějaké choulostivé místo. Ale čím? Je alkoholik a delirium se dostaví po sklence vína, nebo má nějaký podělaný druh sklerozy?

Nechtěl jsem se dál vyptávat, protože jsem viděl, že je mu to očividně nepříjemný. Minimálně proto, že se přestal usmívat, dal ruce pryč z mýho těla a místo toho jezdil bříšky prstý po svý hlavě, jako hledal tlačítko na vypnutí.

Bylo to divný - jako by tu neprůstřelnou atmosféru něco rozdmýchalo a ona se rozptýlila v obrovský prostoru. Nejhorší bylo, že jsem Franka neznal natolik, abych věděl, zda ho mám konejšit, nebo to nemá cenu...

"A co jsme tehdy dělali?" zeptal se o chvíli později a zase se o mě opřel. Připadal jsem si jako prarodič, který vypráví, jak bylo za jeho mladých let obtížné se dostat do školy, jelikož jste museli překonat minové pole, stádo vodních buvolů a tři zamrzlé vrcholy osmitisícovek.

"No, normálně...pili jsme a povídali jsme si o pokémonech a volbách. A taky ses pokoušel odpanit mý ústa svými ústy, ovšem zcela bez úspěchu" prohlásil jsem hrdě, načež jsme se oba rozesmáli.

"Takže jsem tě vlastně sbalil dvakrát" zakřenil se a už už se nahýbal, že opět zneuctí mou dutinu ústní...

"Hej, co vy dva holoubci tady děláte, hm?" zaznělo nám za zády, načež jsme sebou trhli, takže jsme si málem vyextrahovali všechny přední zuby. Jasně, kdo jiný než Bob by mohl tak násilně přerušit tudle, romantikou předimenzovanou chvíli.

"Bobane, nech je, k sakru, to nevidíš, že tady chtěj být sami? Pojď půjdeme jen my dva" zahučela do Boba jeho přítelkyně a zavěsila se na něj celou vahou, aby s ním alespoň trochu hnula. Bohužel nehnula.

"Hele, pokračujeme v tom baru přes cestu, jdete s náma, nebo tady po sobě hodláte skákat ještě dlouho?" pche, dělá, jako bychom tady plodili děti, nebo co. To jak známo, drahý Bobe, při absenci vaječníků nelze.

"Jo, jasně...jasně, že jdeme" zahuhlal Frank, načež se postavil k odchodu.

Vzpomínáte, jak si rozepínal ten pásek - jo, tak ho měl furt rozepnutý. Tudíž, když se postavil, tak mu kalhoty sjely zhruba někam ke kolenům. Myslím, že v té chvíli byl fakt rád, že nechodí naostro. Alespoň pro tentokrát.

"Uhhh...no, nevěděli jsme, že jste až v tak...ehh...pokročilé fázi" během téhle věty se Bobobovi skákalo obočí nahoru a dolů, jako by chytilo epileptický záchvat.

"Můžeme?" já si naštěstí nic nerozepínal, takže jsem byl připravenej k odchodu okamžitě.

Ale bylo to stejně k ničemu, protože ocucávat se na baru vám nedovolí, takže nás securiťák za chvíli obeznámil s tím, že jestli chceme tydle prasárny provozovat, tak máme laskavě vypadnout někam do soukromí.

A tak jsme vypadli. Každý do svojeho soukromí. 

Pro tentokrát.

PS: Furt si řikám, že si napíšu nějaký díly dopředu, když mám teď tolik času...Ale ne, moje jitrnicozní povaha mě stejně donutí ten díl okamžitě vydat.

Enjoy

XOXOShe.