Shoe polish /FRERARD/

Mud

Ráno mě probudil divný, svíravý pocit uvnitř hrudníku. Chvíli jsem si myslel, že mě již dohnal infarkt myokardu a já teď zaplatím za ty roky nezřízeného chlastání a pálení levných cigaret, který jsem ještě ke všemu sem tam ukrad z prvního šuplíku svého bráchy. Mimo to, jsem tam našel i jiný poklady, jako je pět let stará čokoládová figurka čerta - která měla zřejmě chránit vchod do té zapovězené Pandořiny skříňky, kterou Michaelova první přihrádka představovala. Dále tam byly šprcky a taky jedna rozdělaná krabička těhotenských testů. Pocítil jsem lehký závan smutku - přeci jen, moh jsem být strýček už na střední, ale zřejmě vše dopadlo dobře, protože jsem neslyšel zvuk sklenic rozbíjejících se o zem, či bratrova obličeje rozbíjejícího se o otcovu pěst.

Po rozlepení očí mi však došlo, že to nebude náhlá příhoda srdeční, nýbrž ten chladnokrevný stav mysli, který vás užírá za živa a bez optání naplňuje vaše zubožené tělo oxytocinem.

Pořád to bylo ale lepší, než cítit kocovinu z předešlýho dne.

Musel jsem se posadit a začít přemýšlet. Zdálo se mi to, nebo ne?

Pro jistotu jsem překontroloval povlečení, avšak jsem jej svým genetickým materiálem přes noc nevyladil, tudíž mi začalo docházet, že to bude asi fakt. 

To včera. 

Bylo to asi opravdický.

Bolel mě žaludek z hladu, ale stejně jsem nedokázal jíst. I když nevěřím na nějakou podrbanou lásku, tak mi moje krevní řečiště, zahlcené všemožnými hormony a taky ty chemický reakce v hlavě dávaly najevo, že jsem v tom až po uši.

Ve sračkách, abychom si rozuměli.

A co mohu udělat, abych tuto svou bezvýchodně zamilovanou situaci ještě zhoršil?...Jasně, dát si s ním rande.

Přišel mě vyzvednout pod rouškou noci a taky svých tmavě hnědých vlasů, který mu zvolna spadaly do obličeje. Bože můj. Hezčí stvoření jsem snad v životě neviděl. 

"Gerarde" vydechnul melodramaticky a zastavil se tak, že mezi námi byl ještě asi metr.

"Bál jsem se, že nepřijdeš" nakrčil obočí a vypadal, že to myslí smrtelně vážně.

Baví mě s ním hrát tydle ty hry. Na zamilovanost. Otázka je, jestli to zrovna já musím opravdu hrát. Ale víte, u mě je jeden takový moc podstatný problém - a to ten, že lásku příliš neprezentuji veřejně. Lásku k nikomu. Vyjma svého kocoura, kterého zbožňuju více než cokoliv na světě a dávám to najevo snad možná víc, než je zdrávo. Jenže ti ostatní - tedy kromě kocoura, který je mou náklonností přesycen - si tudíž myslí, že k nim nechovám sympatie. Mám dost špatný pocity, že to na tomhle pohoří.

"Seš u mýho domu, stačilo by ti počkat pár dní, jednou bych vylézt musel" pokrčil jsem rameny a ušklíbnul se. Zajímalo mě, jak se bude chovat. Máme se hned "přivlastnit olíznutím", nebo jak?

Zamířili jsme si to k lesíku, jelikož tam nikdo není, zvláště pak v říjnu, v deset hodin večer. Teda, nikdo...je tam dost hodně bahna, vzteklinou nakažené lesní zvěře a čerstvě natřených laviček (ty jsou ze všech zmíněných nejzákeřnější).

"Dneska jsem kámošovi pomáhal odtáhnout auto a zrovna jak jsme byli uprostřed křižovatky, tak se nám to tažný lano přetrhlo. Ty vole, kdyby kdekoliv jinde, ale na křižovatce. Tak to přišli řešit cajti, ale co oni vyřeší..." brebentil, přičemž se snažil proplést prsty s těmi mými. Alespoň už jsme byli natolik daleko od civilizace, než aby si před námi jeptišky z místního domova sester odplivly.

Usadili jsme se na lavičku u tabule "naučná stezka". No, tak doufám, že to dneska naučný bude. 

Já se díval na obrys stromu, tyčícího se k nebi. Byl to hezkej pohled. Doufám, že si ho budu pamatovat už na furt.

Pak jsem cítil jeho ruce na svých rukou. A pak jeho pusu - světe div se - na mojí puse.

Ocucávali jsme se takhle asi hodinu. Vlastně jsme celou to dobu vůbec nemluvili a jenom si užívali té podivné symbiózy, která může mezi dvěma, téměř neznámýma lidma, nastat. Bylo to magický a já tudle atmosféru nasával a nikdy nechtěl ať skončí. Dokonce se mi zalíbila i ta bolest na hrudníku, imitující problémy se srdcem.

Ale byla tam kosa jak v Rusku a naše pohyby nebyly zdaleka tak velké, aby nás zahřály....

"Je tu tma jako v prdeli" bědoval jsem, když jsme se prodírali houštinou bujarou, jako výplody mé fantazie při hodině matematiky. Byl té lásky a šel první, protože on to vymyslel. "Přece nepůjdeme stejnou cestou jako sem"...jasně, Frankoslave, ještě by ta cesta, nedej bože, mohla být bez problémů.

"Podívej, tady si stoupneš a přeskočíš to támhle..." neviděl jsem ani jeho, natož kam ukazuje, takže jsem prostě jenom pokračoval v chůzi.

Podivné vlhko v botách. Aj. Bahno.

"K sakru!" syknul jsem, načež jsem pochopil, že pokud nohu rychle nepřitáhnu k tělu, tak moje bota navěky skončí v tom bahnu. A vytáhnou jí nějací vědátoři o tisíc let později.

Frank zřejmě nějak vytušil mé problémy. Takže samozřejmě namísto jakékoliv pomoci vypuknul v hlasitý smích doprovázený okamžitým zlomením v pase.

"Ří-říkal jsem, že už má-š skákat" zalykal se smíchy, když viděl, že jsem již na druhém břehu - tenisky zalité bahnem jsem ovšem držel v ruce.

Byl té lásky, že konečně vytáhnul telefon a posvítil na mé zubožené dolní končetiny. Smát se nepřestával. Možná se mu ani nedivím. Taky bych se smál, kdyby se to nestalo mě.

"Tak co, proběhlo todle tvý premiérový rande podle představ?" začal provokovat, když už jsme šli zase jako lidi (někdo více jako člověk, někdo více jako ropucha bahenní) po asfaltce.

Odfrknul jsem si a raději mu vtisknul další pusu. Bylo to přijatelnější.

A i když bylo tohle setkání jen strašně pitomá parodie všech krásných partnerských schůzek, tak bych si ji dal znova.

A pak ještě jednou.

PS. Děkuji všem za děsně moc povzbuzující odezvu, jsem z toho celá načatá...a tudíž vydávám novou epizodku nezvykle brzo.

Žijte blaze.

A hlavně žijte.  

Víte jak to dneska je...

XOXOShe.