Shoe polish /FRERARD/

Race

Nahnul jsem se k němu a vyžádal si další polibek. Ono se to nezdá, jak trošku slin a kontakt s cizí sliznicí vyvolá tak šílený pocity, jako by jste dostali na Vánoce to, co jste si přáli a ne termoponožky, kuchařku a šampon proti blechám (ten jsem naštěstí dostal jen jednou, když babička zabloudila do oddělení pro domácí mazlíčky).

"Ty mě zase hodláš jenom dostat do nálady a potom si hrát na Marii Terezii?" vysoukal ze sebe Frank. Ostatní si hrajou na doktora a sestřičku...ale to ne - to je moc slabý.

"Ehh...jakože s tebou budu mít šestnáct dětí?" nadzvednu obočí, zahihňám se a konečně se zavrtám do spacáku. 

"Ne, tudle jsem nemyslel, k sakru, jak se jmenuje..." začne rozumovat a taktéž si natáhne nohy, takže se mu opírají o prosklené dveře do místnosti.

"Matku Terezu?" ne, že bych byl kdoví jaký dějepisný maestro, ale to je jako byste si spletli Jiřího Babicu a dobrýho kuchaře. To by se vám prostě stávat nemělo.

Vehementně zakýval, načež se na mě převalil a snažil se mi jazykem dostat do krku a ještě dál, takže jsem se divil, že mu jej nenatrávila kyselina chlorovodíková z mého žaludku.

"Hele, nač si vzal dva spacáky? My přece nebudeme spát...odděleně" ušklíbne se a lehce mi přejede ukazovákem přes loketní kloub. Myslel jsem, že se do jednoho spacáku nemáme šanci vejít, ale Frank trošičku zapojil svůj kutilský um, oba spacáky zapnul do sebe, takže z nich byl jeden velký, a my si mohli hovět a využívat vzájemnýho tepla. A taky jiných věcí.

Srdce mi bilo rychleji než prsty průměrného voliče neofašistické strany do klávesnice počítače a já cítil, jak se mi hrne krev do obličeje. 

"Franku..." zavrněl jsem, když mi už asi potřetí vzdechnul do ucha. Vlastně ani nevím, jestli byly ty vjemy tak příjemné, nebo to bylo jen tím,  jak byly nové a ostře se mi zařezávaly do mozku a já vůbec nebyl schopný svoje tělo korigovat. Připadal jsem si jako hříbátko, které se na těch svých tenoučkých špejlích snaží postavit, ale výsledkem je jenom rytí hubou v hlíně. To já si zas na rytí v hlíně stěžovat nemohl. Ale Frank by asi mohl, vzhledem k tomu, v jaké byl pozici. Ležel jsem na zádech, on se na mě díval od úrovně mého pasu a lehce přejížděl prsty přes lem kalhot. Buď čekal na svolení a nebo neumí otevírat pásky jednou rukou, každopádně když jsem si odepnul pásek, knoflík i zip, muselo mu být jasný, že z toho už tentokrát necouvnu. Zvláště proto, že s kalhotami u kotníků se couvá dost blbě.

Kousnul jsem se do spodního rtu tak silně, až jsem ucítil lehký podtón krve. Och bože, proč mi někdo neřek, jak to jsou kurevsky libové pocity? Moje tělo bylo v jedný veliký křeči a já se zmohl jenom na chraplavé oddechování a vehementní tisknutí očních víček k sobě.

Absolutně to nešlo vydržet. 

"Tak...to bude za pět set" pokrčil Frank rameny a afektovaně zamrkal.

"To si myslíš, že jsi byl tak dobrý, že to ceníš takdle vysoko?" obočí mi vyšplhalo nahoru a já si říkal, že teď je asi ta správná příležitost. Nejsme na žádný podrbaný posteli s nebesy, svíčka tady sice je, ale jen jedna a z IKEA a taky jsme trochu opilí, ale stejně je to byl okamžik, kdy jsem cítil absolutní prolnutí. Splynutí. Jako by se naše buňky dělily o stejný DNA a navzájem si měnily organely jako si děcka v první třídě mění Pokemon kartičky. 

Vlastně jsem ani moc nevěděl, co mám dělat. Todle se totiž nedá ani moc odkoukat, protože co jsem tak viděl, tak to tam vždycky tak šolichali, jako když se fyzikářka snaží zelektrizovat ebenovou tyč - sice vehementně, ale většinou bez úspěchu.

Je zvláštní, jak blbý tření kůže dokáže udělat takový věci, který se zrovna teď děly Frankovi. Bylo moc pěkný vidět ho, jak vehementně zarývá prsty do karimatky a lehce se prohýbá v zádech, jako by měl pod bedry žhavé uhlíky a on se mermomoci snažil nepopálit. Lidskýmu tělu vlastně k uspokojení stačí, když ho stimuluje nějakej teplej předmět. A to teď nemyslím tak, že já jsem teplej předmět. Protože nejsem předmět, že. 

Možná by stačilo svůj život strávit na výhřevný dečce, a hned bychom se všichni cítili líp.

Horlivě oddechoval a já se mu přisál na krk, rozhodnutý mu způsobit parádně zkrvavený cucflek, kterým si ho označkuju. Bude to můj podpis, i když cucáky vypadaj všecky stejně, tak budu vědět, že tenhle jsem udělal zrovna já. Je to jako když si ve školce podepíšete papír. Už vám ho nikdo nemůže vzít - to je prostě nepsaný pravidlo. A já chtěl mít taky pocit, že mi Franka nikdo nevezme.

Nic neříkal, jenom mi věnoval letmý polibek na čelo a přehodil přese mě nohu, takže jsme do sebe byli zase zamotaní jako sluchátka v kapse. 

"Franku...víš, že todle byl můj nejlepší sexuální zážitek?" špitnu a na tváři se mi rozlije pobavený úsměv.

"Paráda, to je jako vyhrát závod, na kterém jsem sám..."