Shoe polish /FRERARD/

Melting

"...a tudle pitomou přezdívku mi dali, protože mě tehdy máma nějak divně ostříkala. Doteď jsem se jí nezbavil. Teda té přezdívky, ne mámy" zachichotal se Frank a prohrábnul si své kaštanové vlasy, které mu napůl spadaly do obličeje. Ano, také si pamatuji oblíbenou pseudo-hru své rodičky, a to na "kadeřnický salon po domácku". Po skončení tohoto střihačského skvostu jsem svou vizáži silně připomínal pětiletý hrnec. 

Došli jsme před domovní dveře a otočili se k sobě čelem. Zase tak hnusně poprchávalo, ale já měl pocit, že bych dal cokoliv za to, abych s ním moh ještě chvíli diskutovat o internetových měnách, barvení psích kožichů na růžovo a přivezení prezervativů do Afriky.

"Už chceš jít, nebo?" zeptal se tiše Frank a kývnul hlavou směrem ke dveřím.

"Ještě jedno kolo..." 

Nenechte se mýlit. Nejednalo se o nic sexuálního, co zajisté již vaše chlípné mozky stihly vyzkoumat. Jednalo se o kolečko kolem pekárny, popelnic, osmi paneláků, lesa, odpadní rýny, která si skvostně říkala "potůček", knihovny a pak zpátky k mýmu domu.

"Hele, zkoušel si někdy držet nějakou dietu, nebo tak něco?" vypadlo z Franka, když jsme míjeli již zmiňované popelnice.

"Vypadám snad na to?" jediné, co jsem kdy zkoušel držet byla moč v půlkilometrové řadě na ToiToiku. 

"Ani si třeba nezkoušel nejíst maso, nebo tak něco?" zadíval se na mě, jako by snad neexperimentování se svým jídelníčkem byl hrdelní zločin, podobný zařazení písně kterékoliv K-popové skupiny na playlist "svobodní umělci".

"Ne, dokonce jsem do svého jídelníčku nezařadil ani kořen Mandragory či listí Vrby mlátičky" protáhnu jsem ironicky obličej. Frank taky nevypadá, že by zrovna dvakrát propagoval zdravej životní styl. Leda, že by jeho očistná kůra spočívala ve vykouření parazita a následným překvapení cizopasníka desinfekcí ve formě ethanolu.

"Já jo. Moc jsem si na to potrpěl. Na takový ty srance jako je podělanej sport a strašně zdravý jídlo" vyprsknul s takovou nechutí, jako by snad celá jeho rodiny vymřela kvůli držení bezlepkové diety. "Chtěl bych, abys mě znal...dříve" jo, to bych byl, milej zlatej, nejspíš pedofil.

"Kdy jako dříve? Kdy je ten milník?" nadzvednul jsem obočí. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se taky pořád domníval, jak bude všechno jiný. Jo, na gymplu to bude jiný. Jo, až budu dospělej, bude to jiný. Pořád si řikáte, jak bude všechno jiný, jak to bude lepší. A nakonec zjistíte, že nic lepší nebude, protože jste nejlepší okamžiky svýho života prožili v očekávání těch ještě lepších.

"Víš..." odkašlal si a zadíval se na špičky svých bot. "Stala se mi taková věc...taková, fakt divná věc" nakrčí nos a svým pohledem naopak poctí mou maličkost. 

Čekám že z něj vypadne, že je minimálně čaroděj ze země Oz, nebo má doma neviditelnýho kamaráda, se kterým už se deset let léčí na místním psychiatrickým oddělení.

"Bylo to v době, kdy jsem byl ještě na gymplu a rozhodnul se, že budu trénovat každej den...měl jsem sepsaný tréninky z dob, kdy jsem ještě hrál hokej..." že se mi nezmínil, chlapec. Vzhledem k tomu, že váží asi jako jedna brusle ostatních hráčů je výběr tohoto sportu dost na pováženou.

"...a to vyžadovalo taky jistou úpravu stravovacích návyků" říkal to, jak by byl nějaký pomatený výživový poradce. Deset gramů lněných semínek denně a budete čistý jako lilie. To nepochybně, když to všechno vyzvracím!

"Moc jsem toho nejedl a myslel si, že je správný, že mám hlad. Že si na to moje tělo zvykne - časem. Vždyť v tom taky spočívala tahleta masochistická dieta" hlesnul a já slyšel, jak si popuzeně povzdychnul. Znělo to, jako by si zrovna bral ženu, ze které je mu blivno. "Jenže nezvyklo a jednou při tréninku jsem prostě...prostě jsem dělal kliky...a najednou to nešlo. Jako bych byl v nějaký podělaný paralýze. Zatmělo se mi před očima a v hlavě mi bublalo a bylo mi tak divně a špatně a...nevěděl jsem co se stalo" zadíval se na mě a zatřepal hlavou.

"Od té doby jsem začal zase normálně jíst, ale už to bylo divný. Byl jsem pořád unavený. Takový jako bych už leta nespal...a jídlo mi začalo dělat strašně špatně...jako by se mi v krku proměnilo v nějakou nechutnou věc, který mi rozežírá jícen a bobtná v žaludku. Jako bych tam měl podělanýho vetřelce" rozhodil rukama....a já poznal, že to není sranda.

"Víš jak ses mě onehdá ptal, jestli jsem jedl něco pomerančovýho?" jeho otázka mě zaskočila, protože jsem si nebyl jistý, že jsem se ho na to kdy zeptal...A jo, už vím. Tehdy v té hospodě, kdy jsme kouřili Jephovy cigarety a on mi povídal o mým předchůdci.

"No?" špitnul jsem a nakrčil obočí. 

"Tak todle já cítim furt...takový divný, kyselý nádech, mám ho v puse. Pořád. Je jedno co jím, kolik žvýkám žvýkaček" zakroutí hlavou a hořce se pousměje.

"Byl jsem s tím kde se dalo. Strkali do mě hadičky a brali mi nespočet ampulek krve a tisíckrát mi měřili tlak...a vždycky to dopadlo tak, že mi řekli, "vám nic není, pane". A taky, že přeháním. Že každému je po jídle těžko. Že každý cítí tydle hovna v puse. A že každý je unavený!" skoro to na mě zakřičel. Po tváři mu stékala slza tak rychle, že jsem ji skoro nezachytil pohledem.

"A potom mě poslali na psychárnu, kde mi předapsali nějaký sračky, který mi měli vymýt mozek. Prej abych na to nemyslel" těžký povzdych a další slza.

Asi jsem se musel tvářit dost vyděšeně, protože ke mě přistoupil a lehce otřel svůj nos o ten můj.

"Jen chci, abys to věděl, Gee..." zašeptal a já cítil mokro na svý tváři.

Chtěl jsem se rozpustit.