Shoe polish /FRERARD/

Stopmotion

Byla to epileptická smršť všemožně barevných světel, která zanechávala v mozku chybnou informaci o světě kolem. Jako by to všechno byl jenom jeden hloupý film dělaný metodou stop motion. Každá nekonečná sekunda na hloupých dvanácti snímcích.

Jeho ruka se mi něžně ovinula okolo boků a ukazováčkem se zachytil poutka na opasek. Díval se mi do očí a smál se. Trochu to hraničilo s šílenstvím, protože se vlastně nic vtipnýho nestalo. Ale kámo, právě jsme udělali svůj první společný přestupek, který nám pumpoval adrenalin do krevního řečiště takovým způsobem, jakým obohacují Springfieldské jaderné elektrárny místní řeku jaderným odpadem.

"Zbožňuju tě" zavrněl mi do ucha a otřel se mi nosem o lícní kost.

Pane bože.

Co mám dělat?

Jak se na tyhle krásný věci odpovídá?

Přece nemůžu říct "já tebe taky", nebo podobnej žvást. Zní to tak plytce. Jako bych jenom vyřknul to, co se ode mě očekává. Jenže já to nechci dělat, protože se to ode mě očekává. Někdy si připadám jako pětiletý děcko, který zuří, že mu jeho matka dala dvě sušenky, když ji poprosilo o dvě sušenky. Mý myšlenkový pochody jsou totiž podobně iracionální.

"Uhhmm...děkuju" reagoval jsem otřeseně.

Gerarde, ty si panečku milovník... Odpověděl jsem mu, jako by mi řekl, že za mě udělal úkol do matiky a ne, že mi zrovna vyznal lásku.

Frank se zazubil a zkousnul si spodní ret. 

Je naprosto šíleně skvělej. Nezatvářil se jako nerd. Nečekal, že mu budu vylívat pitomý city jako správcová špinavou vodu z vytírání chodby. Prostě byl jenom rád že jsme. A dokonce spolu.

Místnost duněla ztýranými nástroji, tepala potícími se těly a kelímky s odporně zvětralým pivem bez pěny.

"And lately

It's been getting harder to sleep

These muscle spasms hit me so deep"

Nikdy jsem neslyšel tak dobrou basovou lajnu. Nebo možná, když jsem si pouštěl něco od Nirvany. Ale nikdy jsem nic tak uspokojivýho neslyšel naživo.

Najednou jsem měl šílenou touhu ho líbat. Je to zvláštní, jak jsou vás vaše vlastní pudy schopny ve vteřině totálně převálcovat. Říkáte si, že už nikdy nebudete pít, ale stejně vás kamarád "přemluví" na jedno malé spravovací. Nebo když si říkáte, že nikdy nebudete věřit v Boha. Stačí jedno zkouškový a věříte ve všechny bohy, které umí Wikipedie najít. Život je prostě nevyzpytatelnej parchant.

"Jste jak dvě kouzelně zamilovaný květinky držící se za kořínky" prohlásil Jepha, který čekal před budovou s pažemi překříženými na hrudníku.

"Za kořínky? Ale vždyť se držíme jenom za ruce" zahihňám se holčičkovsky a poodhalím přední zuby. Jedna z mála částí mého těla, kterou považuju za fakticky pěknou.

 "Přesně, u kořínků ještě nejsme" doplnil mě okamžitě Frank načež mi stisknul ruku ještě malinko silněji.

Jepha nás na zastávce opustil, jelikož se jeho doupě nacházelo druhým směrem, tudíž jsme si mohli užívat soukromí v téměř prázdné tramvaji.

"Hele, Frankie. Naši nejsou doma. Nechceš na chvíli...k nám?" usmál jsem se na něj nevinně a lehce ho pohladil přes zápěstí. Vlastně by to nebylo ani tak romantický. Například, kdybych v té hladící ruce držel nůž, nebo něco obdobně ostrého.

"Ále, to se nehodí..." mlasknul Frank a zasmál se. Viděl jsem tu darebnickou jiskru v jeho očích, která se na mě smála a dělala Franka neskutečně sexuálně přitažlivým.

"Sice už je pozdě...a taky je neděle, ale zítra je volno, takže to ničemu nevadí. Chci ti zahrát na kytaru a ukázat svýho kocoura" zapěl jsem nadšeně. Michael je sice doma, ale to je fuk, řeknu, že je Frank můj kamarád. Co může vědět...když si tam před ním nebudeme hrát na doktora a sestřičku...

"Tak fajn, ale naučíš mě hrát, platí? Umím totiž jenom tři akordy a ani nevím, který se jak jmenuje. Ale díky mému nepopiratelnému talentu jsem byl i přes to schopen složit píseň" oznámil mi a egoisticky se ušklíbnul. Vytřeštil jsem na něj oči.

On se mi snad zdá.

Chápete, on ještě žije někdo, kdo skládá vlastní hudbu? A já ho potkal...

"Jo? A jak se jmenuje?" uchechtnul jsem se a předklonil se na sedačce tak, abych mu viděl do obličeje.

"Utopenec a čokověnec" oznámil mi hrdě, a nakrčil nos. Dobytek jeden.

"Aha a hádám, že to není o uzenině a kakaové dobrotě z cukrárny" nadzvednu obočí a zatřepu hlavou, takže mi polovina vlasů napadá do obličeje.

"To už si musí každý přebrat sám" pokrčí rameny a zkousne si spodní ret.

Jak jsem se později večer dzvěděl, tak Frankova píseň se skládá pouze ze dvou slov - přičemž obě tato slova jsou uvedena již v názvu skladby - plus je doplněna náhodnými (někdy zcela neexistujícími) akordy.

Mikey se tvářil dost podezřívavě, ale nic neřek, protože ho čekal zápas v nějaké střelené počítačové hře, tak se šel raději spojit se svými spoluhráči a nechal nás v obýváku o samotě.

"Děsně se mi líbí..." roztál Frank a zamilovaně se usmál.

To jako..můj brácha, nebo...

"Ty jeho očka..." dobrý, to stačí Franku, "A jak je chlupatý"...

"Jako Mikey?" vypustí ze sebe z nenadání.

"Ne, Kámen přeci..." usměje se tak sladce, až mi skoro vypadnou všechny plomby a ukáže na mého černobílého kocoura, který se krčí v rohu šedé, plátěné sedačky.

Zbožňuju ho. Kamena. I Franka.

"Uvidíme se brzo?" zahaleká smutně u dvěří.

"Jo, přísahám, ale už bys měl jít, aby to Mikeymu nepřišlo divný, že se tak dlouho loučíme" šeptnu a věnuju mu pusu na tvář.

"Krásný sny"pronese potichu, když mi lehce přejíždí prsty přes levý spánek.

Měl jsem co dělat, aby na mě nepřišly mrákoty, nebo obří chuť řvát radostí, až by praskaly plynovody a žilky v mozku.